Článek
Proč mám pocit, že kdysi jsme ho tu tolik neměli? Proč byl úklid celého bytu o tolik snažší?
„Pamatuješ si, ze jsme neměli ani vysavač?“ pronesla jsem směrem k manželovi. „Měli jsme jen smeták, tím jsme zametali, a když jsme chtěli vytírat, tak jsme na něj dali hadr.“ Od té doby jsme si pořídili vysavač i další dva mopy a stejně to evidentně nestačí. A taky nám přibylo pár dětí a spousta věcí a hraček, na kterých se drží prach.
V takových chvílích se mi občas zasteskne po starých časech, to krátké období po svatbě, kdy jsme neměli vysavač, mop, děti, dokonce ani postel a mnohem méně starostí. Vzpomínám, jak mi manžel koupil kytku a mohla jsem ji nechat stát na konferenčním stolku, aniž by ji některé z dětí shodilo. A na všechno byl čas.
Vybaví se mi pak píseň od Hanky Zagorové „Maluj zase obrázky“:
Měli jsme dva hrníčky, čtyři talíře,
vyzdobené sluníčky přímo od malíře,
cukru na pět hromádek, čtyři knížky pohádek,
dva prstýnky na splátky, prázdné přihrádky.
Maloval jsi obrázky dlaní horkou od lásky,
chroupali jsme oblázky jako oplatky.
Jak málo stačí ke štěstí, začátky jsou vždycky krásné. Život jde dál a je třeba vydělávat, přibývá práce, dětí a starostí…
Přešla léta talířků, přišlo stoupání,
bylo více halířků, méně milování.
Učil jsi mě uhýbat, příliš často nelíbat.
Já jsem chtěla kolíbat, tys chtěl dobýt svět.
Maloval jsi obrázky krásně, ale bez lásky;
bez pláče a nadsázky studily jak led.
Krásné auto v garáži, přepychový byt,
dovolené na pláži, touha mít a dobýt,
lůžko v bílém ampíru, všechny šaty na míru.
Úspěch výšky Pamiru, dobře jíst a pít.
V noci dlouhé čekání na něžnost a vyznání.
Láska není k dostání, láska musí žít.
Přibylo auto, hypotéka, daňová přiznání, třídní schůzky, úkoly a mezi těmi všemi povinnostmi a hromadou dětských hraček si dva lidé málem ani nestačí dát pusu a večer člověk usne pomalu dříve než děti.
Čím jsou barvy plakátů proti sněženkám?
Maluj zase obrázky dlaní horkou od lásky!
Ať jsou radši oblázky z toho, co teď mám!
Ať si auto z garáží kdo chce odnese,
ať jsme místo na pláži v Šárce nebo v lese,
ať mám zase hrníčky vyzdobené sluníčky,
ať nás nesou koníčky kam to dobře víš.
V ideálním světě Hanky Zagorové lze žít pouze z lásky, ale takový je přirozený vývoj života, těch starostí přibývá, ale i tak si to můžeme udělat přeci hezké. Hanka sice tvrdí, že si auto může klidně někdo odnést, ale já bych si to auto s dovolením nechala a na dovolenou si taky rádi zajedeme, jen je třeba nezapomínat na ty každodenní drobnosti, které udržují lásku naživu. Pusa na rozloučenou, uvaření kafe, sms zpráva, aby druhý věděl, že na něj myslíme. Hanka touží po polárce a já jsem ráda, když mi manžel vždy z obchodu donese třeba jen obyčejné sushi, protože ví, že ho mám ráda. A potěší mě to více než veliké neosobní dary. Tak nezapomínejme na ta drobná gesta i v tom každodenním shonu, která jsou ale tak důležitá…
ať se naše prstýnky nepřemění v vzpomínky,
ať máš v očích plamínky, když mě políbíš!
