Článek
Od 11 let jsem chodila do oddílu karate a každý rok jsme měli soustředění, jehož součástí byl i výstup na Lysou horu. Této události jsem se snad každý rok úspěšně vyhla a zůstala na hotelu. Prostě mě zmáhalo a nebavilo drápat se půl dne do kopce. To se ale naštěstí mělo změnit.
V šestnácti letech na střední škole jsme měli příležitost jet na sporťák - prostě týden, kde se bude sportovat. Myslím, že jsme měli na výběr z více variant: samozřejmě voda, pak turistika s koly a pak jen čistá turistika. Protože jsem nechtěla, aby mé učitele hned první den zavřeli, vzhledem k tomu, že na vodě bych se nejspíš utopila a kolo taky nebylo mou vášní, vybrala jsem si čistou turistiku. To znělo nejméně nebezpečně. A taky na tento sporťák jela většina lidí z vedlejší třídy, a s těmi jsem si rozuměla mnohem více. V informačním letáku doporučovali pohorky, a i když jsem si bláhově myslela, že mi budou stačit obyčejné boty do lesa, naštěstí jsme šly s mamkou koupit boty pořádné. Dodnes si pamatuju, jak jsem ve specializované prodejně chodila po umělém lesním terénu nahoru a dolů. Vybraly jsme boty za několik tisíc, ale investice to byla skvělá, už se jim sice trochu odlepují podrážky, ale mám je dodnes, a i po skoro dvaceti letech stále skvěle slouží.
A tak jsem odjela objevovat Vysoké Tatry. S třídou jsme byli ubytovaní v Tatranské Lomnici, první den jsme šli na nějaký kratší zahřívací výlet. Další dny začaly pořádné celodenní výšlapy, a já jsem začala sledovat jak se mi každým dnem zlepšuje fyzička a taky mě to čím dal tím více bavilo. Ale jak by mě to nebavilo, když jsem konečně viděla, jak vypadají pořádné hory! Najednou se přede mnou rozprostřela úplně jiná krajina, než kterou jsem znala. Monumentální štíty, hluboké doliny, plesa a doslova dechberoucí příroda. S každým krokem jsem lapala po dechu a nejen proto, že jsem šla do kopce. Vysoké Tatry mi hned druhý den učarovaly a nechápala jsem, jak je možné, že taková nádhera na zemi existuje a já o tom do tohoto dne nevěděla. Kéž bych si pamatovala přesné trasy, které jsme tenkrát šli. Vybavuje se mi pár zásadních pojmů jako Téryho chata, Chata u Zeleného plesa, Jahňací štít, Priečne sedlo. Priečne sedlo byl pro mě asi nejsilnější zážitek, na to nezapomenu nikdy. Řetězy, žebříky, kameny skály… co proti tomu bylo sbírání malin u nás v Beskydech!? Když se na to dívám zpětně, obdivuju i naše učitele, že měli nervy a riskovali takové výstupy s mladými lidmi. Většina lidí na tomto sporťáku byly holky, které ani nebyly moc sportovně založené, pár jich vyloženě po cestě brečelo, jedna měla na sobě nerozchozené nové Martensky a to, že nikdo z nás nebyl moc trénovaný se projevilo i ve velikosti puchýřů na našich nohách, které jsme si po večerech s holkami na pokoji porovnávaly. Já měla naštěstí jen nějaké malé, i když pohorky jsem předem taky nerozchodila. Oproti tomu moje spolubydlící měla na plosce nohy puchýř veliký snad 10 centimetrů.
Byl to skvělý týden, kromě hor jsme navštívili jeskyně, muzea, poslechli si přednášku horské služby a objevovali okolí.
Díky tomuto týdnu jsem se zamilovala do hor. Jednou bych se na stejná místa ve Vysokých Tatrách chtěla podívat znovu, za těch 18 let se mi to nepodařilo, nějak ten život letí. Vyšplhala jsem mezitím sice Rysy, prolezla Roháče a Malou Fatru, ale na tato místa se vrátím asi až děti trochu odrostou. I když, kdo ví, určitě by se tam našly i nějaké výšlapy pro malé prcky.
Takže i když jsem se na střední neúčastnila lyžáku, tanečních ani výletu do Londýna, tak jsem vděčná, že na sporťák jsem jela, protože mi změnil život a objevila jsem vášeň k horám a okusila jsem, jaké to je být blíže k nebi.
