Zeštíhlení státu nebo anorexie? Mýty o státní správě brání reformám

Vládní politici přišli koncem minulého roku s návrhem na zrušení služebního zákona. Část předkladatelů v čele s Liborem Vondráčkem (Svobodní za SPD) tvrdí, že tím chce zeštíhlit státní správu a šetřit veřejné finance. Návrh má totiž mimo jiné zjednodušit a zrychlit propouštění státních úředníků. Máme ale skutečně obézní stát, který potřebuje dietu? Nebo je tato diagnóza mylná a státní správa připomíná spíš někoho na prahu anorexie?

Státní správu a její systémové problémy jsem poznala na vlastní kůži při práci na Ministerstvu vnitra a Ministerstvu pro místní rozvoj. Nechci proto lakovat její chod na růžovo. Naopak chci společně s iniciativou Česko, funguj! měnit státní správu k lepšímu. Jenže veřejná debata je plná mýtů, které mají s reálnými problémy správy jen málo společného. A zdá se, že i někteří politici pod vlivem této debaty neumí přijít s ničím jiným, než s politikou plošných škrtů.

Lidé často zaměňují počet všech zaměstnanců státu a počet státních úředníků. Zatímco státních zaměstnanců je přibližně půl milionu (učitelé, lékaři a sestry, policisté atd.), tak státní úředník je v porovnání s tím spíše vzácnost.

Ve státní službě pracuje podle dat z roku 2024 pouze 59 tisíc úředníků a úřednic. Přibližně dvě třetiny z nich tvoří zaměstnanci Úřadu práce a finančních úřadů, s nimiž se můžeme setkat přímo na přepážce. Na Úřadu vlády, ministerstvech a dalších centrálních úřadech (ÚOHS, ERÚ aj.) pracuje asi 16 tisíc lidí různého profesního zaměření: od účetních, právníků a ajťáků až po experty na jednotlivé oblasti.

Od roku 2015, kdy vešel v platnost služební zákon, počet úředníků pod státní službou neustále klesá a naopak se zvyšuje jejich průměrný věk. Mladí lidé se zkrátka do státní správy moc nehrnou. Nebo spíš vůbec. Už podle analýzy MPSV z konce roku 2023 byli státní úředníci v průměru o 3 roky starší než pracovníci v soukromém sektoru. Ve státní správě je dnes 48 % zaměstnanců starších 50 let – oproti roku 2018 jde o nárůst o 7 procentních bodů.

Propagátoři plošných škrtů úředníků přehlíží to, že stát potřebuje mít v klíčových oblastech vlastní experty. Pokud komplexní tendr na stavbu dálnic za téměř 150 miliard korun připravují tři úředníci s nízkým tabulkovým platem, nikdy nedosáhneme potřebné rychlosti a kvality.

Ve veřejném prostoru stále žije představa, že úředník se nepředře. Ve skutečnosti je mnoho úředníků plně vytížených a jejich výkon je sledován a hodnocen skrze služební hodnocení. Úředníci, kteří řeší strategický chod a rozvoj České republiky, musí mít zpravidla vysokoškolské vzdělání, složit úřednické zkoušky a pravidelně jsou hodnoceni svými nadřízenými. Při opakovaných vážnějších nedostatcích jim mohou nadřízení snížit plat a špatný výkon může vést až k rozvázání služebního poměru.

Naopak odměny za mimořádné výkony často úředníkům přiznány nejsou, jak ukázal i průzkum Pohled úředníka z léta 2024. Podle stejného průzkumu státní úředníci pociťují od svých nadřízených hodně kontroly, ale málo podpory. To souvisí i s celkovým podfinancováním chodu resortů a úřadů.

Hlavní otázkou pro celkové zlepšení výkonu státní správy je, jak dobře je práce ve státní správě řízena a organizována – jak efektivně spolupracují jednotlivé odbory a ministerstva a jak se daří koordinovat postup na komplexních tématech, která vyžadují spolupráci více resortů. Úředníci k tomu nemají vždy adekvátní podmínky.

Titulky seriózních médií ještě nedávno hlásaly věty jako: „Stát platí své lidi lépe než firmy…“. Jak je možné, že průměrně placený člověk pracující pro stát má víc peněz než průměrně ohodnocený člověk v soukromém sektoru? Průměr je totiž zavádějící, pokud se nesrovnávají stejné profesní skupiny.

Ministerstva a další centrální státní úřady potřebují velké množství vysoce kvalifikovaných profesionálů s vysokoškolským titulem (právníků, ekonomů, projektantů a dalších). Drtivá většina soukromých firem zaměstnává jen málo takto vysoce kvalifikovaných lidí a větší množství méně kvalifikovaných profesí.

V soukromém sektoru pracuje 16 % vysokoškoláků, zatímco ve veřejném sektoru je to přesně dvojnásobek: 32 %. Na ministerstvech pracují zpravidla vysokoškoláci - pojďme tedy porovnat jablka s jablky:

Není divu, že digitalizace státu se vleče a zachraňují ji na koleně srdcaři. Státní správa nedokáže držet krok s tím, jak vysoce kvalifikované profesionály odměňuje soukromý sektor. A je třeba s tím něco dělat. Stát musí začít konkurenceschopně odměňovat své zaměstnance - a to podle profese a reálného výkonu, ne podle plošné tabulky.

Až příliš často se opakuje situace, kdy stát není schopen zajistit si vlastní právníky, analytiky či IT specialisty a musí danou službu nakoupit za nemalé peníze od externí firmy. To může být výhodné u krátkodobých kontraktů, ale většinou ne z hlediska dlouhodobé spolupráce.

Státní správa je skutečně vnímána jako pomalá, rigidní a nevstřícná. Příčiny jsou ale jiné, než nám podsouvají mýty o českém úřednictvu. Za nedostatky mohou velké systémové problémy, které jednotlivý úředník nedokáže vyřešit. Patří mezi ně nízká efektivita řízení resortů a špatná koordinace spolupráce mezi resorty, nízké tabulkové platy s takřka nulovou vazbou na reálný výkon úředníka a také omezená kariérní perspektiva úředníků.

Je tu ještě další rovina, která zásadně komplikuje úředníkovi život - oboustranná nedůvěra mezi politiky a vysoce postavenými úředníky. Ta krátce před volbami a těsně po volbách přerůstá až v mírnou paranoiu a paralyzuje chod resortů a více exponovaných úřadů.

Řešení jsou přitom na stole: stačí, aby si ministři dokázali stanovit priority a sestavit tým odpovědný za jejich realizaci. Na ministerstvo si mají přivést přiznaný politický tým, který dokáže s úředníky spolupracovat. Nemuseli by pak vyhazovat vysoce postavené úředníky a na jejich místo dosazovat svoje lidi. Pomoci by mohla i pozice šéfúředníka, který by byl pravou úřednickou rukou ministra.

Pokud v důsledku zrušení služebního zákona přestane být klíčovým benefitem stabilita úřednické práce, je třeba tento krok nějak vyvážit. Je nezbytné, aby proběhla reforma odměňování, aby platy úředníků byly konkurenceschopné na trhu práce. Stejně tak je vhodné dát mladým lidem včetně odborníků perspektivu kariérního růstu uvnitř státní správy podobně jako v komerční sféře.

Všechny tyto návrhy obsahuje naše Dvanáctka opatření, co zkrotí byrokracii, kterou jsme už před volbami představili politikům napříč spektrem. Odhodlají se však k hlubším změnám? Nebo si vystačí s plošnými čistkami na resortech a možností snadněji se zbavit konkrétních úředníků, kterou otevírá zrušení služebního zákona?

Je třeba říci, že záměr zeštíhlit stát je sám o sobě legitimní. Musí však brát v potaz reálný stav a aktuální velikost státní správy. Ne se opírat o zažité mýty o byrokracii. Dále by takový záměr měla doprovázet úvaha o tom, kolik dokážou politici v nejbližší době redukovat agend, které musí státní úředníci vykonávat. Jinak se stane, že práce nikam nezmizí, jen spadne stejný objem práce na hlavu menšího počtu lidí.

Pomoci by mohlo i zjednodušení procesů uvnitř státní správy, vždyť jen zadávání veřejných zakázek až příliš často připomíná nekonečný příběh. A také důsledná digitalizace, která by konečně umožnila koloběh dat mezi úřady i efektivní komunikaci úřadů s občany. Zatímco služební zákon má být podle části vládních politiků nahrazen novou normou už letos od začátku července, hlubší změny ve fungování státu se zřejmě tak rychle nechystají.

Dnes chrání úředníky před případnou zvůlí politiků právě služební zákon. Jednak v osobě Nejvyššího státního tajemníka, a dále v podobě nezávislé služební komise, která je pojistkou proti nelegálním zásahům politiků do rozhodování úředníků.

Snaha o nezávislý a nestranný výkon úřednické profese není samoúčelný výmysl byrokratů ani Evropské unie. Pokud politik tlačí na úředníka, aby rozhodl ve prospěch jeho osobních zájmů, úředník to odmítne a politik ho za to chce vyhodit, měl by úředník najít uvnitř systému zastání. Politici se jinak mohou rychle zbavit všech, kteří se stali nepohodlnými pouze tím, že chtěli dodržet zákon a odmítli třeba ohnout veřejnou zakázku nebo dotační program v osobní prospěch politika.

Skutečně ušetříme, pokud všechny pojistky odstraníme a nepřijdeme s adekvátní náhradou? Dáváme tím vhodný signál schopným lidem, aby chtěli pracovat pro stát? Pojďme zapomenout na nepochopení mezi světem úředníků, politiků a občanů. Hledejme společně cestu, jak zefektivnit a modernizovat státní správu s ohledem na její skutečné problémy. Otevření dveří pro politizaci úřadů je však krokem zpátky, ne potřebnou reformou.

Tento komentář vyšel 10. března 2026 ve zkrácené a upravené podobě bez grafických prvků v Hospodářských novinách.