Článek
Když odpoledne 21. prosince 2023 média začala informovat o tehdy právě skončeném vraždění, napadlo mne, že nemůže být absurdnějšího jeviště než půdy Filozofické fakulty UK. Jako její bývalá studentka mohu s čistým svědomím říci, že vstřícnějšího prostředí pro mladé lidi v této zemi mnoho nenajdete. Jde o společenství vyznávajících respekt k jinakosti coby jedinečnosti. Ne proto, že je to právě módní, ale proto, že svoboda myšlení a projevu je zde tradičně zásadní hodnotou - předpokladem úspěšného bádání i nalézání nejlepších řešení - ať už jde o překlad poezie, nebo odpověď na společenské a existenciální otázky.
Také reakce studentů a pedagogů ukázaly, jaká síla a pospolitost tkví v intelektuálech, kteří se vážně zaobírají humanitními vědami. Myslím, že úhrnem vzato osvědčili ideály humanismu v kulisách naprosto šokujícího dramatu. Bez generálky, rovnou naostro. Že tím dokázali, jak nepostradatelní pro společnost jsou. Tedy pro společnost, která míní být soudržná, odpovědná, sebevědomá.
Po prvotním šoku, během fáze zloby i popírání jsem se vracela k motivaci vraha. Oné černé ovce, kterou na půdě fakulty nešikanovali, která zde dokonce byla profesně oceněna. Svůj problém s neláskou vůči sobě, následně vůči konkrétním lidem a posléze vůči lidstvu en bloc si sem už zaručeně přinesl. Léta v něm musela růst za lhostejného přihlížení spousty lidí. Ano, všichni někoho tak tichého a odtažitého známe. Zkusíme ho jednou, dvakrát zatáhnout do diskuze, pozvat na nějakou akci, nejsme-li odměněni kladnou reakcí, dál se nesnažíme. Je to celkem přirozená potřeba reciprocity v komunikaci a vztazích vůbec.
Ovšem není pravda, že právě lhostejnost je sama o sobě hříchem? Co s lidmi narcistického, hystriónského ražení? Co se všemi schizoidními a anankastickými osobnostmi? Sledovat je jako osazenstvo ZOO či laboratoře, chránit je před intervencí s poukazem na svobodu jednotlivce? Jako pomáhající profese jsem se už před deseti lety pozastavovala nad mantrou, že v oboru lidského prožívání „není dobře, nebo špatně“. To abychom klienty nestigmatizovali, druhotně nestresovali, neodradili od našeho pomáhání. Tak si kladu otázku, jestli dotyčný pachatel nebyl ve styku právě s metodiky prevence, školními psychology a dalšími odborníky promořenými postmoderním viděním, lépe řečeno postmoderní slepotou.
Zatímco jiný student FF U - asi nejen vlivem vnějších společenských poměrů též v hluboké depresi - byl a je po desítky let světlem idealismu v tmách zdejšího konjukturalismu a devótnosti, tento antiPalach v dobách svobody svůj pocit bezvýchodnosti obrátil proti přijímajícímu společenství intelektuálů. Zatímco zcela po právu vzhlížíme k Palachově, Zajícově, Plockově brutální sebedestrukci jako oběti pro blaho celku, nelze na motiv vraha hledět jinak než jako na čistokrevné sobectví: trpím-li já, nechť mou bolest pocítí i jiní, třebaže naprosto nevinní.
Možná není půda, na níž působil mj. Patočka, Machovec či Kohák, zase tolik absurdním jevištěm soudobého násilí. Tito idealisté, kteří ovlivnili tisíce osob tvořících tento národ, nejsou dnes se svými jednoznačnými postuláty aplikovatelní, že. Posuďte sami - volnou citaci mého učitele Erazima Koháka: Co je dobré a krásné, je věčné, neboť to pochází od Boha. Ano, Palachův křesťanskou obětí naplněný odkaz si budou připomínat lidé i za sto let, kdežto na čin Daniela K. bychom všichni nejraději zapomněli hned teď. Není čas přestat devalvovat křesťanskou etiku?
