Článek
Od transformace v 90. letech se ekonomové neustále zaměřují na zvyšování produktivity práce. Ohánějí se obvykle nutností zvýšit míru vzdělání či používání technologií, jinak řečeno automatizací a robotizací. Nelze jim to vyčítat, protože se ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou opravdu stavějí nejsnáze na investicích do nejmodernějších strojů. Vyrobí více za stejný čas, vyrobí i lépe.
Podstatnou položkou ve znalostní ekonomice je ovšem stále duševní práce. Vyšší, tedy speciální vzdělání by údajně mělo vést k jejímu kvantitativnímu i kvalitativnímu růstu. Zde ovšem tkví hlavní problém. Evidentně se to v naší zemi tak úplně nedaří.
Zatímco před dvaceti lety dělali identickou práci (možná s menším podílem softwaru) středoškoláci, dnes ji vykonávají povětšinou vysokoškoláci. Ne však proto, že by agenda byla náročnější (odmyslíme-li právě schopnost ovládat povětšinou klasický kancelářský software). Jednoduše jsme dohnali západní Evropu v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Jejich speciální vzdělání po hříchu často nepoužijí a dělají činnosti velmi obecné. Vlastně jim stačí orientovat se povrchně v problematice. Málokdo z nich opravdu analyzuje, syntetizuje a následně inovuje. Vlastně jim úplně stačí aplikace znalostí, což je dle Bloomovy taxonomie poměrně nízký cíl vzdělání.
Například oni „lepší“ účetní s vysokoškolským diplomem dělají se zhruba stejným vhledem do problému náplň práce středoškoláků. Učili se ji zhruba stejně dlouho, byť v jiné instituci. Rozhodně navíc nemají obvykle šanci ovlivňovat plánování vnitřního chodu podniků, či dokonce státních či veřejných institucí. Přitom právě kvalifikovaná predikce by každopádně k vyšší produktivitě práce ostatních zaměstnanců vedla.
Co hůř, najde se také v soukromé sféře plně kvalifikovaná síla, která dělá svou práci asi velmi nerada. Dost možná je opravdu příliš inteligentní a tvůrčí na trapnou mzdovou agendu. Nelze ovšem tímto omluvit, pokud práci odvádí ledabyle. Tím samozřejmě snižuje nejen svou produktivitu, ale produktivitu celého dodavatelsko-odběratelského řetězce. Musí být kontrolována, což stojí čas a úsilí dalších vzdělaných osob, v nejzazším případě také klientů, kteří si ji platí právě proto, aby problému nemuseli věnovat vlastní čas a úsilí.
Stejně tak je to v naší zemi s touhou po inovacích. Dá se říct, že snižující se počet mladých, ochotných podnikat, odráží obecnou lenost řešit problémy, vymýšlet efektivnější cesty. Pakliže nemají prostor k této duševní činnosti právě ve státní a veřejné správě, což opravdu nemají, měli by ji hledat i za cenu rizika ve start-upech. Rychlé srovnání s Pobaltím či podobně lidnatými zeměmi ukazuje, že generace končící vysoké školy zaostává za generací, která z nich vycházela před dvaceti, pětadvaceti lety co do počtu nadšenců ochotných sám odpovídat za úspěch či neúspěch.
Jestliže tehdy bylo podnikání možností postavit se rychle na vlastní nohy, když rodiče neměli majetek, který by jim byl k dispozici - například vlastnictví nemovitostí k bydlení, jako by právě tato generace nedokázala vlastním příkladem předat touhu po ekonomické, ale i společenské autonomii svým dětem.
Na stagnující produktivitě práce se tak nepodílí pouze české školství, které již léta pobírá dotace na rozvoj průřezové kompetence zvané PODNIKAVOST, ale všichni my, kteří nevedeme své potomky k touze zlepšovat nabídku zboží, služeb, podílet se na řešení komplexních problémů a pochopitelně narážet na konzervatismus a pohodlnost nás dříve narozených.
