Článek
K výše uvedenému tvrzení mne vede osobní zkušenost z ministerstva. Kvůli podepsané mlčenlivosti nebudu konkrétní co do osob a místa, každopádně mé postřehy se týkají letošního roku.
Každé ministerstvo má nějaké ty servisní či příspěvkové organizace. Na ně se sice vztahují zákon o státní službě, zákon o zadávání veřejných zakázek a další normy, které mají činit jejich fungování transparentním, jenomže drhne vnitřní kontrola.
Začnu zážitkem z tohoto týdne. Jedna příspěvková organizace poptává pracovníky na vnitřní provoz: obsluha recepce, kávovarů, zasedaček, ale i evidence příchozí a odchozí pošty. Jde o plat 30 tisíc korun hrubého měsíčně na hlavu. Tabulkově ovšem žádné takové místo neexistuje, tudíž si organizace ještě platí pracovní agenturu. Personalistka se zaklíná, že benefity a platové zařazení kopíruje kmenové zaměstnance. Takže odhlédneme-li od faktu, že stát nemá co podporovat agentury, s jejichž obcházením zákoníku práce má prostřednictvím Inspektorátu práce opravdu hojné zkušenosti, stát v tomto případě nemá ani žádnou úsporu mzdových nákladů. Když se ptám po smyslu, personalistka krčí rameny a alibisticky říká: „Na toto jsme my malí páni. Zřizuje nás ministerstvo.“ Místo aby panu ministrovi vyčíslila, kolik doplácí na všechny tyto smluvní vztahy - jedná se i o desítky projektových pracovníků na dobu určitou.
Státní zaměstnanci, zejména ti ve vyšších platových třídách si za posledních pár let erár dokonale mentálně přivlastnili. Na jaře letošního roku jsem se osobně účastnila akce „redukujme provozní výdaje našeho odboru“. Tedy nenechejme si vzít, na co jsme zvyklí. Akce nabyla parametrů frašky, nejen protože dorazil oběžník doprošující se redukce objednávek bez konkrétního stropu či počtu procent. Jestliže osoba v 15. platové třídě se domáhá diáře i stolního kalendáře, konkrétní čtyřbarevné propisovací tužky, čističe na klávesnici i obrazovku atd. atd., říkáte si, kdy a kde nabyla dojmu, že daňový poplatník jí bude vydělávat nejen na plat kolem padesáti tisíc čistého za měsíc, ale též na tyto osobní libůstky, které by si mohla za pár desítek korun pořídit v papírnictví.
Schválně zmiňuji ony drobné náklady, které ovšem v reálném množství a čase znamenají za takový odbor bezmála dvě stě tisíc tisíc za kvartál. V částce jsou i celé dvě palety čistě bílého papíru k tisku - například dokumentů došlých datovou schránkou. Kdyby byl aspoň objednáván nejlevnější recyklovaný. Do šesti měsíců značná část dodaného množství putuje buď prostřednictvím skartovaček, či papírových zapečetěných pytlů do stoupy. Jo, digitalizace? Pracujeme na ní, občane!
Dalším, nehynoucím hitem jsou neobsazená tabulková místa. Schválně neobsazená, aby i v příštím roce - stejně jako na kancelářské potřeby, elektřinu, automobilový park, topení, služební cesty, propagační materiály - na ně dorazilo zhruba stejně financí. Pokud budou neobsazená, rozdělí se peníze v rámci odměn. Odpovědní státní zaměstnanci prostě míní, že se jim šetření nevyplatí. V případě zájmu o změnu jsou podřízení umravněni hláškami typu: „Toto není vaše firma. My to tady tak děláme. Nemáme čas to dělat lépe.“ A bezzubý vnitřní kontrolní systém „nedokáže“ měřit produktivitu práce jinak, než počtem odsezených hodin.
