Článek
Mluvilo se o stabilizaci personálního stavu, o motivaci nových zájemců, o zaslouženém ocenění těch, kteří dlouhodobě slouží ve stále náročnějším bezpečnostním prostředí. Jenže z velkých slibů nezůstane téměř nic. Důvod? Bylo oznámeno, že není dostatek peněz na zvýšení platů také policistům a hasičům, a to by prý rozevíralo nůžky mezi vojáky a policisty/hasiči. Ti by údajně mohli utéct k armádě. A tak mají vojáci smůlu.
Peníze na celkové plošné navýšení platů v rámci bezpečnostních sborů jednoduše nejsou. Politická priorita se přesunula jinam a místo férového rozdělení finančních prostředků mezi všechny, kteří chrání stát a jeho občany, zůstali vojáci stranou. Jejich navýšení se odsouvá nebo ruší, přestože právě armáda dlouhodobě trpí kritickým nedostatkem lidí a požadavky na její připravenost neustále rostou.
Těžko hledat spravedlnost v situaci, kdy stát uznává, že ani hasiči a policisté nejsou dobře zaplacení – ale místo systémového řešení dojde na kompromis, v jehož důsledku zůstanou bez přidání právě vojáci.
To přitom nedává smysl ani z hlediska logiky služby. Voják není jen další státní zaměstnanec. Je to člověk, který je připraven sloužit státu kdekoliv a kdykoliv – ať už na domácím území nebo v zahraničí. Na rozdíl od policistů nebo hasičů je běžnou součástí jeho práce dlouhé odloučení od rodiny. Výcviky, mezinárodní cvičení, nasazení v zahraničních misích – to vše znamená měsíce mimo domov, často v náročných nebo nekomfortních podmínkách.
V případě vojenského konfliktu by právě vojáci museli jako první odjet do války – často mimo území republiky, v rámci spojenecké pomoci. Policisté by zůstali doma, stejně jako hasiči. To není výtka – obě složky odvádějí záslužnou práci – ale realita rozdělení bezpečnostních rolí. Pokud tedy stát hovoří o férovosti, měl by to být právě voják, kdo by měl mít jistotu stabilního a důstojného příjmu.
Místo toho ale přichází frustrace. Zklamání. Pocit, že jejich služba státu je brána jako samozřejmost – že když není kde brát, sáhne se právě do jejich rozpočtu. A přitom právě na nich závisí bezpečnostní závazky České republiky vůči NATO, obrana vlastního území i schopnost reagovat na krizové situace.
Bez lidí nebude armáda fungovat. Bez motivace nebudou lidé přicházet. Bez ocenění nebudou ti současní chtít zůstat. A bez splněných slibů ztrácí důvěra v systém smysl.
Je fér, že vojáci zůstávají na posledním místě? A co to říká o našem přístupu k obraně státu?
