Článek
V mnoha podnicích se od hosta automaticky očekává, že nechá alespoň 10 %, a pokud tak neučiní, může se setkat s nepříjemnými pohledy nebo dokonce s komentáři od obsluhy. Přitom ceny v restauracích v posledních letech výrazně vzrostly. Je tedy opravdu fér, aby číšníci spoléhali na štědrost hostů místo toho, aby požadovali spravedlivý plat od svého zaměstnavatele?
Restaurace nejsou charita. Zákazník si platí za službu – za jídlo, pití a obsluhu. Pokud je spokojený, může dýško přidat jako bonus, ale neměl by být nucen cítit se provinile, pokud tak neučiní. O to víc, když zaplatí za večeři pro dva třeba přes tisíc korun. Proč by měl v takové chvíli nést ještě další finanční zodpovědnost za mzdu číšníka?
Problém je hlubší. V českém gastronomickém prostředí je běžné, že základní platy číšníků jsou nízké a spropitné tvoří výraznou část jejich příjmů. Někteří zaměstnavatelé dokonce počítají s tím, že „se to dorovná na dýškách“, a tím si snižují vlastní mzdové náklady. V praxi to znamená, že se podnik spoléhá na to, že zaměstnance neplatí on, ale zákazník. To však není udržitelné, ani spravedlivé.
Zákazník není zaměstnavatel. Nemá přehled o tom, jaké má obsluha podmínky, kolik hodin pracuje, jaké má benefity nebo jestli dostává příplatky za víkendy. A hlavně – není jeho odpovědností tyto věci řešit. Vztah mezi zákazníkem a číšníkem by měl být vstřícný a profesionální, ale neměl by se opírat o nepsané finanční závazky.
V poslední době se navíc rozmáhá nový trend: elektronické terminály přímo nabízejí spropitné ve výši 10, 15 nebo 20 %, často ještě dřív, než zákazník stihne doopravdy ohodnotit službu. V některých případech je dokonce možnost „nedat tuzér“ schovaná nebo působí jako společensky nepřijatelná volba. Místo svobodného rozhodnutí se tak host ocitá pod tlakem.
To neznamená, že bychom měli přestat dýška dávat. Skvělá obsluha si odměnu zaslouží – stejně jako každá jiná profese, kde člověk odvádí kvalitní práci. Ale mělo by jít o svobodné rozhodnutí, ne o povinnost. A hlavně, tlak na zajištění důstojných mezd by měl směřovat k provozovatelům podniků, ne k jejich zákazníkům.
Zdravé podnikání by mělo stát na férovém odměňování zaměstnanců, ne na tom, že část jejich platu přehodíme na hosty. Pokud si restaurace nemůže dovolit platit své lidi slušně bez spropitného, je možná načase přehodnotit její ekonomický model. Dýško by mělo být bonusem, ne záplatou na špatné pracovní podmínky.