Článek
S dcerou jsem byla na roční prohlídce. Kromě obvyklých otázek se paní doktorka zeptala i na to, zda ještě kojím. Nadšeně jsem kývala hlavou, že ještě ano. Po počátečních peripetiích s kojením jsem byla ráda za každý měsíc, kdy se mi dařilo dítě krmit z prsu.
Odpověděla jsem tedy na zdánlivě nevinnou otázku a brala toto téma za uzavřené neb jsem měla za to, že je věcí každé matky, zda kojí či nikoli a jak dlouho kojí.
Ovšem jaké bylo mé překvapení, když na mě lékařka vykulila oči a zděšeně vykřikla: „Cože? Vy ještě kojíte? Kojit se má maximálně tak rok, déle rozhodně ne!“
Měla jsem jí sto chutí odseknout, že je to pouze má věc, ale slušné vychování mi dovolilo se na ni jen usmát a povědět: „No, jo, dcera to zbožňuje, no.“
Reakce pediatričky mě nikterak nenaštvala nebo neurazila, pouze jsem nad ní kroutila hlavou, co je jí do toho. Nikomu do toho nic není. Kromě toho, že mě její osobní názor nezajímal, tak dle WHO (Světová zdravotnická organizace) se má kojit alespoň do dvou let dítěte. Dle některých zdrojů nejlépe do samoodstavu, ale to málokterá maminka zvládne. Ani já do samoodstavu nekojila.
Nutno podotknout, že od samého začátku měla lékařka velice zastaralé názory a postupy. Přesvědčovala mě, že mám málo mléka, když nedokáži skoro žádné odstříkat a když se mi prsa bolestivě nenalévají. Dále se nechala slyšet, že dcera nevypije tolik, kolik dle tabulek vypít má - pozvala si mě totiž v jejích dvou týdnech na kontrolu kojení. Moje miminko zvážila před a po krmení, které z každého prsa trvalo pět nebo deset minut. Již si naštěstí nepamatuju ty přísné časové údaje. Vrcholem bylo, když mi řekla, že se nemůžu divit, že mi dcera moc nepije, neboť mám takovou velikou bradavku, která se jí přeci nemůže pořádně vejít do pusinky. Naordinovala nám dokrm umělým mlékem. Po této návštěvě jsem odcházela z ordinace skoro v slzách (mějme na paměti, že jsem byla krátce po porodu) a připadala si naprosto neschopná. Dceru jsem tedy začala dokrmovat po každém kojení.
Jenže já jsem si řekla, že to takhle nechci a zkusím si kojení vybojovat stůj co stůj a objednala jsem si domů laktační poradkyni. Ta mi sdělila, že dítě pije adekvátně. Bradavku mám normální, a to, že mi nejde odstříkat mléko, neznamená, že ho mám málo. Prsa se mi bolestivě nenalévají, protože kojím často a neřídím se předpotopními doporučeními kojit co čtyři hodiny. Dodala mi sebevědomí a doporučila, ať kojím co nejvíc, a tak dlouze, jak si miminko žádá. A takhle jsem se do týdne zbavila příkrmu a miminko úžasně buclatělo pouze z mého mléka. I když jsem se mi nikdy nepodařilo skoro žádné odstříkat.
Blížila se preventivní prohlídka v roce a půl dítěte. Už dopředu jsem se obávala otázky, zda stále kojím, neboť jsem stále kojila a měla jsem trochu strach, aby paní doktorku netrefil šlak.
Lékařka nezklamala. Sice se nezeptala, zda stále kojím, ale otázka zněla: „V kolika měsících jste odstavila?“ V hlavě jsem si říkala, zda nezalhat a něco si nevymyslet. Nakonec jsem řekla pravdu, že dceru stále kojím. Pediatrička si něco nesrozumitelně mumlala pod vousy a nějak víc to naštěstí už nekomentovala.
Veskrze to beru jako příhody hodné pobavení a již se těším na tříletou prohlídku. Sice jsem přestala kojit v 19 měsících dcery, ale že bych si z paní doktorky vystřelila a řekla, že stále kojím? To ale, prosím, berte jako nadsázku. Ač by mě její reakce celkem zajímala, nebudu zbytečně dráždit hada bosou nohou.
A co si myslíte vy, milí čtenáři? Není věcí pouze samotné matky, jak bude dlouho své dítě kojit?
Zdroj:
https://www.kojeni.cz/zdravotnikum/doporuceni/
