Článek
Moje známá učí na základní škole a patří mezi ty, kdo svou práci opravdu berou jako poslání. Učí děti nejen číst, psát a počítat, ale zároveň je učí přemýšlet, diskutovat a chovat se k ostatním s respektem. Když jsme spolu naposledy mluvily o její práci, s povzdechem řekla větu, která mi utkvěla v hlavě: „Učitelé by si zasloužili nejen pořádné zvýšení platu, ale taky výsluhu. Jako vojáci nebo policisté.“
Na první pohled to dává smysl. Učitelská profese je dlouhodobě podhodnocená – finančně, společensky i symbolicky. Učitelé tráví hodiny nejen výukou samotnou, ale i přípravou, opravami testů, komunikací s rodiči, byrokracií, výkaznictvím, poradami a často i řešením sociálních problémů, které se přenášejí ze společnosti do tříd. To vše mnohdy pod tlakem, v hlučném prostředí, často s minimální zpětnou vazbou nebo uznáním.
Učitelé mají obrovský vliv na budoucnost společnosti. V jejich rukou jsou děti, které formují nejen vědomostně, ale i lidsky. Učí je, jak zvládat konflikty, jak spolupracovat, jak se učit – a to je dovednost, která dnes nabývá na důležitosti snad víc než kdy dřív.
Známá mi vyprávěla, že některé děti přicházejí do školy nevyspalé, hladové, bez školních pomůcek. Jiní jsou přetíženi volnočasovými aktivitami, další bojují s poruchami pozornosti, úzkostmi, neklidem. A učitel tam stojí před třídou a musí to zvládnout – najít způsob, jak propojit učivo, vztahy i individuální potřeby. To není „jen“ práce – to je každodenní psychologický maraton.
Vojáci, hasiči nebo policisté mají nárok na výsluhovou penzi. Je to odměna za dlouholeté působení ve fyzicky a psychicky náročném prostředí, kde se očekává, že člověk odchází do penze dřív, protože jeho tělo a mysl mají odslouženo. Výsluhy mají motivovat k setrvání v náročném povolání, kde je vysoká fluktuace a kde si stát potřebuje udržet zkušené profesionály.
Učitelství je sice psychicky vyčerpávající, ale většinou není spojeno s přímým rizikem ohrožení života nebo nutností odcházet do penze dřív kvůli fyzickému opotřebení. Práce pedagoga je sice emočně náročná, ale – na rozdíl od například vojáků v zahraničních misích – není spojena s každodenním nebezpečím smrti či vážného zranění.
Myšlenka výsluh pro učitele je spíš voláním o pomoc než realistickým návrhem. Co tím moje známá vlastně říká? Že systém je nefér. Že pedagogové dřou roky ve školství, přitom jsou často přehlíženi, podhodnoceni a vysíleni. Výsluhy by byly jakýmsi symbolem, že si stát jejich práce váží – že ji uznává jako veřejně prospěšnou a důležitou.
Jenomže zavedení výsluh by nepomohlo řešit skutečné problémy školství. Nepřilákalo by mladé lidi ke studiu pedagogiky, nezměnilo by klima ve sborovnách, ani by nezajistilo, že kantor nebude večer po práci opravovat písemky s pocitem marnosti. Mnohem důležitější než výsluhy jsou:
Výrazné navýšení platů – nejen na papíře, ale i ve skutečnosti, tak aby učitelé nemuseli pracovat na úvazek 1,2 nebo si přivydělávat doučováním.
Snížení administrativní zátěže, která bere čas i chuť učit.
Lepší podpora nových učitelů, kteří často odcházejí po pár letech zklamáni realitou.
Uznání veřejnosti, aby pedagog nemusel vysvětlovat, že nemá prázdniny jako děti a že jeho práce nekončí zvoněním.
Učitelství není obyčejné zaměstnání. Je to jedno z těch povolání, která mají vliv na celou společnost – formují další generace, předávají hodnoty i dovednosti. Moje známá má pravdu: kantoři si zaslouží víc. Ne výsluhu v pravém slova smyslu, ale uznání, které se projeví nejen v platech, ale i v postavení ve společnosti a v podmínkách, ve kterých svou práci vykonávají.
Protože když se bude dařit učitelům, bude se dařit i dětem. A tím i nám všem.
