Článek
Na konci školního roku se v českých školách tradičně odehrává rituál, kdy děti přinášejí učitelům malé dárky jako poděkování za celoroční práci. Původně šlo o jednoduché gesto: kytička ze zahrady, čokoláda nebo milý vzkaz. Jenže z nevinné tradice se v posledních letech stává něco jiného, a to soutěž. A ta má svá pravidla, očekávání i tiše nastavený tlak, kterému nejde snadno uniknout.
Rodiče, často prostřednictvím třídních skupin na sociálních sítích, domlouvají společné dárky, což může být ledacos: od poukazů do luxusních wellness resortů přes designové doplňky po drahé značkové víno. Květina? Jen jako dekorace. Čokoláda? Jen pokud je belgická.
Nezřídka se stává, že se rodiče předhánějí, kdo přijde s originálnějším nápadem a kdo přispěje víc. Kdo se zdráhá nebo se ozve s pochybnostmi, riskuje nelichotivé zaškatulkování. Je nevděčný, nepřející, nebo prostě kazí náladu. Vzniká jakási povinnost, která má daleko k dobrovolnosti. Místo radosti z projevené vděčnosti cítí mnozí rodiče nátlak. A co hůř, i děti začínají chápat, že obyčejná květina je málo.
Problémem však není jen finanční stránka nebo společenský tlak. Je tu jedno nenápadné, ale reálné riziko. Když se dary stanou běžnou praxí a měřítkem vděčnosti, může to časem ovlivnit vztahy ve třídě. Učitelé, byť nevědomky, mohou být lépe naladěni na ty rodiče (a tím i jejich děti), od kterých dostali něco navíc. Nejde nutně o úmysl. Ale lidská psychika funguje tak, že si vděčnost spojujeme s konkrétními gesty. A čím větší gesto, tím větší pozornost si získá.
Tento efekt je nebezpečný právě tím, že je neviditelný. Nikdo nepřizná, že by měl jiné měřítko pro dítě, jehož rodiče darovali poukaz na víkendový pobyt. Ale co když v podvědomí ano? Co když se v rozhodování mezi dvěma žáky zohlední, kdo byl milý i po finanční stránce?
Nejde o to zatracovat dary. Poděkovat učiteli za náročnou práci je správné, ba dokonce potřebné. Ale měli bychom si klást otázku, kde je hranice mezi vděčností a okázalostí. Dítě, které přinese jedinou květinu nebo vlastnoručně nakreslený obrázek, by nemělo mít pocit, že jeho gesto je méněcenné. A rodič, který se rozhodne nezúčastnit se sbírky na společný dárek, by neměl být označen za potížistu.
Možná je čas vrátit se k podstatě, kdy se vděčnost neměří cenovkou. A učitelé, pokud chtějí být skutečně spravedliví, by měli aktivně vyzývat rodiče, aby jejich pozornost směřovala k obsahu, ne k obalu. Opravdové uznání se neukrývá ve značkovém víně, ale v poděkování, které je osobní, upřímné a svobodné.
