Filipíny jsou oázou, ve které nikdo nic neřeší. Je to kousek ráje na každém kroku

Tuto asijskou zemi jsme procestovali křížem krážem a strávili na třech z jejich 6 a půl tisíce ostrovů téměř 2 měsíce. Jako první nás uvítal svojí krásou a mírným poklidným, ne příliš turisticky zasaženým životem, ostrov Cebu s mezinárodním letištěm v hlavním městě Cebu City. Čím dál od hlavního města tím líp, řekli jsme si. Místní na nás koukali jako na zvířata v ZOO, zaujaly je hlavně naše dvě děti. Jsou narozené přesně 2 roky od sebe, přesto byli někteří přesvědčeni, že jsou to dvojčata. Dokonce se našlo pár nadšených fanoušků dvou blonďatých holčiček a vyžádali si fotku jako od nějakých filmových hvězd. Na druhou stranu je pravda, že i my jsme si zdejší školu a žáky také fotili a byla to jedinečná zkušenost a zážitek. Paní učitelka uměla skvěle anglicky, školní děti dostali přednášku s názornou ukázkou o naší světlé pleti, blond vlasech a pihách. Vysvětlila nám také, že ačkoliv je zde angličtina úřední jazyk, jen zlomek dětí se ho opravdu naučí a pokračuje ve studiu na střední škole. Od rodičů totiž stejně slyší, že jim filipínština bude v životě úplně stačit.

Filipínci rádi slaví, slaví pořád a slaví všechno. My měli tu kliku, že jsme viděli, jak se zde slaví svatba, narozeniny, pouť, a dokonce i Valentýn. Kam se hrabou Spojené státy. Filipínci umějí prostě žít, snad jsme si kousek z jejich smýšlení uchovali v sobě. Pomalý, ničím nerušený život. A hlavně no stress! Stejně tak jako „tomorrow“, což rozhodně neznamená zítra. Ztraceno v překladu na Filipínách je význam tohoto slova někdy a možná vůbec.

Příroda je zde nádherná, panenská a hrající všemi barvami. Na většinu míst je vstup zdarma nebo za symbolickou cenu 20-50 Kč na osobu a stojí vždy za to. Někde jsme byli úplně sami, jinde bylo pouze pár místních nebo nám společnost dělali jen toulaví psi. Na ostrov Sumillon a jeho pidi pláž jsme jeli lodí za víc než 50 korun. Ale pokud si pamatuji správně, určitě to nebyla zdrcující částka, která by nás zruinovala. Ovšem zážitek to byl zdrcující a nezapomenutelný.

Filipínci jsou milí a usměvaví, najdou se však i výjimky. Nejprotivnější Filipínka se nacházela na Tingko beach a připomínala nám spíš českou paní pošťačku, kterou nebaví její práce. Holt zašlá sláva Tingko beach. Tady byl vstup zcela zdarma, oprýskaný billboard, oprýskaná lednice a plastová židle bez nohy. Lahvové malé pivo, na které jsme už zvyklí, nám otevírá rezavým otvírákem a vršek, jak jinak, háže na zem. Byl zde totiž viděn kdysi velrybí žralok a asi v tu chvíli začal fungovat i nyní již polorozbořený bar. Paní se z toho asi chudák nevzpamatovala a myslela si, že z jednoho žraloka a rychle se šířící zprávy bude živa napořád. Nicméně pláž samotná, když si odmyslíme tento její nepříjemný inventář, je úchvatná. A nejspíš i díky chabému podnikatelskému duchu této paní, je také poloprázdná.

Něco úplně jiného je to ovšem v městečku Oslob, to svoji slávu stále má a „svoje“ žraloky taky. Pořádají se sem výpravy a hony na tyto majestátní skvrnité obry. Městečko i podniky včetně ubytovacích služeb jsou na tento nápor připraveni i se suvenýry. Velrybí žraloci jsou zde krmeni a nad ránem při východu slunce za všeobecného veselí sledujících turistů ze člunů mizí na otevřené moře, aby se mohli druhý den zase přijít ukázat.

Spousta barů, obchodů, podniků, hospůdek, kaváren a pekáren. Na pláži hlava na hlavě. Připadám si jako v evropském turistickém letovisku. A když narážíme na točené pivo, jsem úplně doma. Ostrov kromě zábavy a nočních podniků nabízí samozřejmě i přírodní krásy. Chocolate hills, kopce připomínající svým zbarvením v období sucha čokoládu, nemůžeme vynechat, stejně jako nemůžeme vynechat nákup triček s místní „celebritou“ a všudypřítomným nártounem filipínským. Z poloostrova Panglao již je svým způsobem „povinný“ výlet na ostrůvek Balicasag za nejkrásnějším šnorchlováním s obrovskými mořskými želvami.

Filipíny mají mnoho co nabídnout. Od bujarého nočního života a ulic hemžících se lidmi, až po oázy klidu, kde nepotkáte živáčka. A paradoxně tato místa od sebe nejsou až tak vzdálena. Jediným opravdu praktickým dopravním prostředkem je skútr. A jestli na Filipínách stačí k řízení skútru řidičák skupiny B? Tak to opravdu netuším, toto zde opravdu nikdo nikde neřeší. Řidičák po nás jaktěživ nikdo nechtěl, stejně jako jakékoliv jiné doklady. Kdekoliv, kromě letiště, kde oáza začíná i končí.