Článek
Keňa, to jsou nekonečné pláže s tím nejbělejším pískem a nekonečné národní parky plné zvířat. Je zde však i nekonečně mnoho korupce a úplatků. Jeden takový případ jsme po příletu do Nairobi hned zažili a do teď se nepřestáváme divit. Na cestu do Afriky jsme se hodně těšili a dlouho připravovali. Plán byl procházka po hlavním městě, nocleh, národní park a následný přesun na jih, do Mombasy, kde jsme chtěli strávit Vánoce a Silvestr.
Národní park Amboseli a stádo slonů, které nám zkřížilo cestu
Byla doba mezicovidová. Málokdo se vyznal v pravidlech nošení roušek a respirátorů u nás, natož v Keni. Poslední informace byla, Keňa - roušky vyžadovány v uzavřených prostorách. Kromě obvyklých věcí v kufru tedy přibyly zásoby roušek i respirátorů a mohlo se vyrazit poznávat večerní Nairobi. Jak si tak chodíme v ulicích, sledujeme místní život, všímáme si, že na ulici pochopitelně nikdo roušku nemá, a že teda informace o nutnosti nošení roušek je správná a nezměnila se během našeho letu na jihovýchod Afriky. Občas nakoukneme do ochodů s jídlem, do stánků s rychlým občerstvením i krámků se suvenýry. Věčné nasazování a sundávání roušky nás přestává samozřejmě bavit a rouška se ocitne zavěšená pod bradou, na krku.
Před námi je poměrně dlouhá osvětlená ulice, na jejíž konec nedohlédnu. Začínám si všímat zvláštních věcí a lidí kolem nás. K žebrákům, na které jsme zvyklí z Asie, se přidávají děti choulící se v tmavých zákoutích. Někteří se chovají opravdu zpomaleně a zmateně. Žebrají tu ale i děti, které začaly sotva chodit a nejsou to osamocené děti, připadá mi to jako celý gang. Evidentně jsme se nevydali úplně tou správnou ulicí. Začíná se mi tu nelíbit, pociťujeme již dost silný hlad a hledáme restauraci, nebo aspoň rychlé občerstvení. Jenomže jak už to tak bývá, najednou nevidíme vpravo ani vlevo vůbec žádný podnik s jídlem. Zatímco co do teď jsme cestou potkali tucet možností, jak zahnat hlad. Odbočíme naposledy v našich toulkách, proudí zde davy lidí, světla, neony a výlohy obchodů nás uklidňují. Uf už jsem zase víc v civilizaci a příště si musíme dávat bacha, kudy chodíme. Několik metrů před námi za křižovatkou se objeví skvěle vyhlížející patrová restaurace.
Ale zahlédneme ještě něco, nebo spíš někoho, jak k nám kráčí. Přes prsa samopal, ruce v bok a s úsměvem na rtech si vykračuje přímo k nám. Je to policista, cítím se tedy naprosto bezpečně, o nic určitě nejde. Vždyť pod Eiffelovkou taky chodí muži ověšení samopaly. Ovšem, že tady bude všechno jinak, mi dochází záhy. Lámanou angličtinou nás pozdraví, zeptá se jak se máme, a přivítá nás v Nairobi. Já s dětmi ustupuji vzad a s policistou jedná manžel. Kde máš roušku a kde má tvoje rodina roušku? Manžel odpovídá, že nikdo nemá roušku. Venku na ulici mimo uzavřené prostory se tady nemusí nosit rouška přece. Nebo snad ano? Pokud ano, tak v tom případě se omlouvám. No, ale já určuji pravidla a ty jsi turista, říká policajt. Není problém, rychle nasadíme roušky a mizíme, no ne? Jenže mladší dcera ji prostě najednou nemá, leží kousek za námi v prachu a nevypadá vůbec vábně. O nasazení na obličej nemůže být řeč. Natahuje a fňuká. Náhradní rouška je kdesi v kufru kilometr za námi v autě.
Ani maličká dcera strážce zákona neobměkčila a trvá na nasazení roušky hned teď. Porozhlédnu se a vidím lékárnu. Mrknu na muže, ukážu lékárnu, úleva v očích. Policista ale trvá na tom, že musí všichni zůstat s ním a pro roušku půjde jen jeden. Manželovo dilema, jestli mě nechá jít nebezpečnou ulicí, nebo mě nechá stát s tím nepříjemným mužem zákona, vyřeším rychleji a prostě vyrážím do lékárny pro roušku. Cestou zpět vidím, jak rozvášněně policista s mým mužem debatují. Rozvášněný už je vlastně jen uniformovaný muž, zatímco ten můj vypadá dost zoufale. Najednou tasí peněženku a podává bankovku. Muž si upraví samopal a spokojeně odchází.
Pláže jsou v Keni nádherné, ale zdaleka to není to nejzajímavější, co je zde k vidění
Dost rozčíleně se na svého muže obořím, jestli se nepomátl, uplácet poldu v Africe. Za nedlouho jsem pochopila, že nepomátl, neměl totiž na výběr. Po kontrole pasu už policista manžela familiárně oslovoval křestním jménem, vysvětlil mu znovu, že pravidla tady určuje on, a my jsme pouze na návštěvě a přinesli jsme jim sem peníze. Ano, přesně tak to keňský muž zákona řekl. Nezapomněl zmínit, že se blíží Vánoce a že přátelé si dávají k Vánocům dárky. A my jsme přece přátelé, nebo ne? Takže by mu manžel měl dát dárek, na mysli měl samozřejmě úplatek. V přepočtu nás tento dárek vyšel jen asi na 100 Kč, ovšem zážitek to byl k nezaplacení. Rozčarování a srážka s místní realitou nás naštěstí během dalších dní opustila, a kouzlu Keni jsme totálně propadli i přes první nepříjemné uvítání v Nairobi. Rozhodně tento výlet můžeme každému jen doporučit.
