Článek
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získala Ukrajina společně s nezávislostí také sovětské dědictví v podobě třetího největšího jaderného arzenálu na světě. Tato skutečnost nenechala klidnou ani jednu ze světových supervelmocí. V zájmu všech bylo, aby tyto zbraně hromadného ničení byly odstraněny. Jak se dnes ukazuje, bylo to v zájmu všech, ovšem kromě samotné Ukrajiny. Jenomže tehdy to ještě vypadalo, že dohody podepsané největšími světovými lídry budou něco skutečně znamenat.
Falešný pocit bezpečí
Protože údržba jaderného arzenálu byla pro ekonomickou krizí zmítanou Ukrajinu velmi náročná, nechali se Ukrajinci v roce 1994 přesvědčit k podpisu Budapešťského memoranda. Ukrajina se vzdala svého jaderného arzenálu výměnou za bezpečnostní záruky ze strany Spojených států, Velké Británie a Ruska. Tyto státy se zavázaly respektovat nezávislost, svrchovanost a stávající hranice Ukrajiny a zdržet se hrozby silou či použití síly proti ní. Nikdo se však nezavázal k tomu, že bude Ukrajinu v případě napadení aktivně bránit. Jenomže kdyby dohody platily, nebylo by dnes Ukrajinu proti komu bránit.
Dohoda s Ruskem je chyba
Ukrajina v dobré víře splnila svou část dohody a jaderných zbraní se vzdala. Věřila, že Budapešťské memorandum jí zajistí bezpečnost a ochrání ji před případnou agresí. Věřit něco Rusku se ale ukázalo jako tragický omyl. Dvacet let po podpisu už Rusové zřejmě na nějaké memorandum úplně zapomněli a v roce 2014 Ukrajinu napadli poprvé, když anektovali Krym. Západ na to reagoval pouze symbolickými sankcemi a nesouhlasnými stanovisky, ze kterých si Rusové samozřejmě nedělali vůbec nic.
Dohodnout se s Ruskem na čemkoliv je velmi zrádné
Hned po anexi Krymu vypukly nepokoje na východě Ukrajiny v Doněcké a Luhanské oblasti. Proruské separatisty Rusko podporovalo jak ekonomicky, tak přímými dodávkami zbraní. Rusko si opět Budapešťskou dohodu vyložilo po svém. Historie se zopakovala a v roce 2014 a 2015, kdy Ukrajina podepsala Minské dohody. Tedy spíše k tomu byla donucena. Tyto dohody, zprostředkované Francií a Německem, měly ukončit válku na východní Ukrajině a zajistit mírové řešení konfliktu.
Ukrajina v rámci těchto dohod přistoupila decentralizaci a zvláštní status pro Donbas, v naději, že to povede k deeskalaci napětí a ukončení bojů. Rusko však Minské dohody od počátku vnímalo pouze jako nástroj k destabilizaci Ukrajiny a posílení svého vlivu v regionu. Dohody byly opakovaně porušovány, a to především ze strany Ruska a jím podporovaných separatistů.
Rusové se jen připravovali na útok
Minské dohody tak nakonec nevedly k míru, ale pouze k zamrznutí konfliktu a posílení ruského vlivu na východní Ukrajině. Nově vzniklá Doněcká a Luhanská republika byly nakonec v roce 2022 použity jako ruská záminka pro napadení Ukrajiny a porušení další dohody. Ukrajinci byli tedy Ruskem znovu podvedeni a tentokrát nebyl napaden jeden poloostrov, nýbrž celá země.
Pro Putina jsou jakékoliv dohody nepodstatné
Nebezpečný precedens
V kontextu těchto událostí se nelze ubránit myšlence, že Ukrajina udělala chybu, když se vzdala jaderných zbraní. Kdyby si je ponechala, Rusko by si pravděpodobně speciální vojenskou operaci pořádně rozmyslelo. Jaderné zbraně by Ukrajině poskytly silný odstrašující prostředek a zaručily by jí bezpečnost, na rozdíl od Budapešťského memoranda a Minských dohod.
Ukrajinská zkušenost je tragickým příkladem toho, jak může být důvěra v mezinárodní společenství a dodržování dohod zneužita. Hrozným zjištěním je, že nejlepší zárukou míru není dohoda, ale zbraň. Lidé jako Putin bohužel ničemu jinému než řeči zbraní nerozumí a své bezohledné zájmy budou vždy prosazovat jen a jen silou.
Obávám se, že to jak světové mocnosti vyběhly s Ukrajinci, se může snadno stát nebezpečným precedentem. Neumím si představit, že by se v nejbližší době byla kterákoliv země ochotná vzdát jakékoliv zbraně, výměnou za podpis na papíře. Zjištění, že v moderním světě neplatí podání ruky ani podepsaná dohoda, ale právo silnějšího, by nás mohlo konečně přimět k zamyšlení.
Zdroje:
