Článek
Měl to být víkend s přáteli. Víkend, který není ničím neobvyklý. Nějaké to grilování, trochu vína a pár piv. Ale tentokrát se něco pořádně pokazilo. Petr je manželův nejlepší přítel, se kterým se zná od dětství. S jeho ženou Janou jsme si také docela sedly a není výjimkou, když se u nás nebo u nich tu a tam na víkend sejdeme i s dětmi. Atmosféra těchto našich posezení vždycky bývala uvolněná a přátelská. Nikdy by mě nenapadlo, že by se tenhle víkend mohl proměnit v noční můru.
Sobota proběhla přesně podle plánu. Grilovali jsme, děti pobíhaly po zahradě a jako vždy byla spousta legrace. Večer, jak se ochladilo, přesunuli jsme se dovnitř, otevřeli láhev vína, chlapi vypili pár piv a povídali jsme si dlouho do noci. Manžel stál celé odpoledne u grilu, což ho společně s pár vypitými pivy unavilo více, než čekal a tak naši společnost opustil jako první. Chvíli po něm se do říše snů odporoučela i Jana. My s Petrem jsme ale ještě chvíli zůstali vzhůru, dopíjeli jsme víno a povídali si. Postěžovali jsme si na svoje protějšky, probrali dovolenou. Tak jako vždycky. Petra, jakožto manželova nejlepšího přítele, beru jako takového bratra.
Něco se pokazilo
Zdálo se mi, že Petr je čím dál uvolněnější, smál se trochu hlasitěji a jeho pohled se čím dál častěji zastavoval na mých nohou a výstřihu. Říkala jsem si, že to je nesmysl a snažila jsem se to ignorovat a směřovat konverzaci k neutrálním tématům. Jenomže to nesmysl nebyl. Petr se najednou naklonil blíž a položil mi ruku na koleno. „Vždycky vždycky ses mi líbila,“ zašeptal. V tu chvíli mi zamrznul úsměv. Ztuhla jsem a pokusila se jeho ruku odsunout, ale on ji naopak stiskl pevněji. „Neboj se, Janu to nevzbudí,“ dodal s úsměvem, který mi naháněl husí kůži.
„Ty ses úplně zbláznil?“ vyhrkla jsem a konečně se mi podařilo jeho ruku setřást. „Jsi opilý?“ „Možná trochu,“ odpověděl s pokrčením ramen. „Ale to nic nemění na tom, co k tobě cítím.“
Srdce mi bušilo jako o závod, ale dobře jsem věděla, že to o co se Petr pokouší, je maximálně nevhodné a pro mě nepředstavitelné. Petr, nejlepší kamarád mého muže, se mě pokoušel sbalit. Nepředstavitelné, nerealizovatelné a naprosto nevhodné. Stále to ale nechtěl vzdát. „Ale no tak,“ protestoval a znovu se pokusil dotknout mého kolena. „Vždyť se ti taky líbím, ne?“
Bylo mi z toho na nic
Odskočila jsem od něj a vstala. „Jdu spát, a ty bys měl udělat totéž“. Petr se na mě ještě chvíli díval a pak se s povzdechem zvedl také. „Dobře, dobře, promiň,“ zamumlal. „Asi jsem to přehnal.“ To co se stalo, bylo podle mě naprosto za čárou. Vždyť ten člověk s mým manželem vyrůstal a teď se chová takto? Zbytek noci jsem probděla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Cítila jsem se znechuceně a poníženě. A zároveň jsem se trápila otázkou, co teď. Mám to říct manželovi, nebo mám mlčet?
Na jednu stranu jsem si říkala, že by to manžel měl vědět. Vždyť Petr je jeho nejlepší přítel, pro kterého by udělal cokoliv, důvěřuje mu. Měl by vědět, co je Petr skutečně zač. Takto se přátelé nechovají. Jakou asi má pro Petra jejich přátelství hodnotu, když neváhal udělat toto. Na druhou stranu jsem se bála, jak manžel zareaguje. Co když mi neuvěří? Nebo co když se s Petrem pohádá a jejich přátelství skončí? Bylo to přátelství, které trvalo celý život.
Co teď?
A pak je tu ještě Jana. Neznáme se sice tolik jako naši chlapi, ale je to fajn ženská, která si nezaslouží, aby s ní Petr takto zametal. Když to zkusil na mě, jak se asi chová v přítomnosti žen, které si zrovna nevzaly jeho nejlepšího přítele? Má se to dozvědět? Cítila jsem se bezradně. Neměla jsem tušení, co mám dělat. Jediné, co jsem věděla, bylo, že tenhle víkend navždy změnil můj pohled na Petra a na přátelství mezi ním a mým manželem.
Nakonec jsem se po několika týdnech trápení rozhodla to manželovi říci. Stejně bych musela stále vymýšlet důvody, proč Petra s Janou nechci pozvat na další párty. Manžel s Petrem nadobro skončil, což mě vzhledem k době, kterou se přátelili, velmi mrzí, ale straně druhé jsem ráda, že mám čistý stůl a nelžu manželovi jen proto, že jeho přítel neví co je vhodné a co ne.
