Článek
Zapnout myčku, nebo připravit večeři. Každodenní rutina, kterou všichni bereme jako samozřejmost a nikoho z nás by nenapadlo, že se jedná o činnosti jakkoliv náročné. Při bližším zamyšlení ale zjistíme, že za těmito triviálními úkony se skrývá ještě jejich druhá stránka, a sice myslet na ně. Na tyto činnosti znovu a znovu myslí přibližně polovina populace, zatímco ta druhá neví, že se dějí, natož, že se na ně musí myslet. Nejde o to, kdo zapne myčku nebo připraví večeři, ale kdo na to myslí. Nejde o to, kdo vynese smetí, ale kdo na to myslí. Mentální zátěž označuje nerovnost v rozložení činností v domácnosti, které zpravidla organizuje žena.
Zatímco muži obvykle vládnou světu a řídí firmy, ženy jsou ve velkém ředitelky domácností. Jsou to velmi schopné manažerky. Je to vlastně neviditelná a neplacená práce. Mentální zátěž a logistiku rodiny často nesou na svých bedrech ženy. Pojďme se podívat na to, proč to tak je, případně co s tím můžeme dělat. Všichni to známe, řekne se, je potřeba to udělat. Ale kdo to udělá, kdy to udělá a jestli si na to najde čas, a pokud ano, tak na úkor koho, nebo čeho? A všimne si toho vůbec někdo?
Jeden z členů domácnosti většinou dělá více drobných a méně viditelných úkonů než ten druhý. Obvykle to bývá žena, ale není to pravidlem
Dokud domácnost funguje, drobných každodenních domácích prací a věcí spojených s chodem domácnosti a rodiny si nikdo nevšímá. Všímá si jich, až když se neudělají, nebo neklapou. Oblíbeným a neprůstřelným argumentem bývá, že to tak prostě je, a že takhle jsou rozdělené práce již odnepaměti. Například, že muži nezvládnou dělat více věcí naráz, kdežto ženy ano, ale zase nejsou tak dobré v počtech a v matematice. Tento blábol ale nikdy žádný neurolog neprokázal. Neexistuje nic jako ženský a mužský mozek. Ovšem rozdělení na muže lovce a ženy sběračky, podprahově vnímáme odpradávna. Je tedy naprosto běžné očekávání, že žena připraví večeři, zatímco muž po celém dni v práci odpočívá.
Jenže žena byla pravděpodobně taky v práci, cestou z ní nakoupila, při obědové pauze řešila objednání k očnímu lékaři pro dceru a zubaře pro syna. Pro jistotu si připsala do běžného nákupního seznamu, že chybí tablety do myčky, aviváž na prádlo, izolepa a tužkové baterie. Nebyla si jistá, jestli nedochází hladká mouka a tak tam raději napsala i tu. Není divu, že je tedy po příchodu domů také unavená z práce. Navíc šla domů s vidinou druhé, neplacené a neviditelné směny. Co se maximálně může stát je, že se muž tedy na svoji ukodrcanou manželku blahosklonně otočí a řekne, no tak já teda tu pračku zapnu a zkusím vyklidit i myčku. Jenže to už je vždy jen ten poslední krok, který vlastně není až tak důležitý a zabere zlomek času.
Muži mají obvykle diáře k prasknutí narvané pracovními povinnostmi. Ale to ženy také a zdaleka nejen úkoly pracovními
Otázka „chceš s něčím pomoct?“ může v zásadě vyvolat dva scénáře. Buď si žena přizná, že chce a potřebuje pomoct, a jednoduše odpoví ano, ale takto to většinou nedopadne. A nebo pravděpodobně bublajíc a vybublajíc jak papiňák, nasupeně odpoví, „tak ne asi, podívej, co je tady práce“. A to je právě to, co málokdy její protějšek vidí. On totiž neví a nevidí, že ta pračka opravdu spěchá, protože zítra je výjimečně florbalový trénink sedmiletého syna o dvě hodiny dřív, tudíž si dres musí vzít už s sebou ráno do školy. Ani neví a nevidí, že kostým na předvánoční besídku je potřeba ještě do zítra došít a vyžehlit, spolu s jeho košilí do práce na poradu. Pravděpodobně i zapomněl, že nějaká besídka zítra je a jablíčkové křížaly, které jsou na besídku již připraveny vesele ujídá z papírového sáčku. Pokud muž není úplný idiot, může v tuto chvíli zkusit vytasit své „já vidím, že toho máš moc, tak zítra si zajdeme na večeři“. Pohled, který si za to vyslouží, mluví jasně a předzvěst maléru je na světě, což v některých případech dojde i jemu samotnému. Zítra? Jako vážně zítra? To je jediný den v týdnu, kdy chodí žena na jógu a má tedy pocit zmaru a nepochopení, protože přece chtěla aspoň hodinu týdně pro sebe. A na jógu navíc jít stejně nemůže, protože je besídka a lektorce jógy už se omluvila za svoji zítřejší nepřítomnost.
Můžeme se bavit o rychlé změně, kdy prostě bouchne žena do stolu a řekne „tak a od zítra to bude jinak“, a jsem si jistá, že se to i mockrát děje. Jenomže spravedlivější rozdělení mentální zátěže mezi oba partnery je běh na dlouhou trať a jistě s sebou ponese mnoho kompromisů, které budou bořit zkostnatělé mýty. Ono bouchnutí do stolu rozhodně nezabere na dlouho a pravděpodobně vše sklouzne do starého zajetého řádu, který stejně nakonec vyhovuje všem.
Zdroje:
https://www.lidovky.cz/relax/zdravi/jak-v-paru-prerozdelit-mentalni-zatez.A170620_152702_ln-zdravi_ele
kniha Eve Rocky, Fair play
