Banff, Lake Louise a zase medvědi a vodopád

Banff - 21. 6. 2015

Tak – a ráno byl déšť. Ale protože už jsem zkušený znalec počasí, rozhodl jsem se, že to za chvíli přestane a jel na Sky Train – je to lanovka ale uznejte, že název Nebeský vlak je tak nějak lepší. Parkoviště bylo plné, ale zaparkoval jsem a říkal si, že všichni vědí stejně jako já, že déšť přestane. A koupil si lístek a vyjel nahoru. Vrchní stanice je kruhová s ochozem na prohlídku kraje dole a taky tam vede cestička na vrcholek kopce, který je asi 400 m daleko. No, pořád poprchalo a tak jsem zůstal na tom ochozu a koukal jsem napřed po nějakých takových horských kozách, které se procházely pod ochozem, ale potom mě zaujali Japonci.

Je to neuvěřitelný národ. Bylo jich tam hodně, určitě nějaký zájezd – všichni tak mezi dvaceti a třiceti. A fotili. Fotili všichni a všechno. Fotili se navzájem, potom skupinky, potom ty kozy, potom mlhu, potom lidi kolem a u toho se smáli, byli veselí a nějaký déšť je vůbec nezajímal, ne to aby jim kazil náladu. Ale snad právě kvůli nim déšť přestal, mraky se rozestoupily a byli jsme odměněni výhledem na město Banff. Protéká jím řeka Bow, není to veletok, ale krásná řeka s namodralou vodou a s takovým skoro až vodopádem v městském parku. Taky se po ní jezdí na raftech a je to takové středisko na procházky pro všechny ve městě. Krásně upravené, čisté a i občerstvení je tam. I Japonci…

Tak jsem potom sjel dolů na parkoviště a za stěračem jsem měl zelený lístek asi 20 cm široký a 60 cm dlouhý, celý popsaný. Z jedné strany anglicky, z druhé francouzsky. Pochopil jsem z toho, že jsem nezaplatil poplatek za pobyt v národním parku Banff a že bych to měl napravit. Ani zmínka o tom kde nebo jak. Rozhlížel jsem se kolem, jestli neuvidím nebo neuslyším nějakého Čecha, který by mi trošku pomohl, ale nikde nikdo. Jen převaha Japonců. A na konci parkoviště jsem zahlédnul zelený terénní vůz s nápisem Banff – národní park. Pochopitelně anglicky a francouzsky. Auto mělo zadní dveře otevřené a tam byla malá kancelářička, kde strážci parku úřadovali. Přišel jsem tam, v ruce ten lístek a než jsem stačil něco říct, už jsem musel odpovídat na to, jak se mám, odkud jsem přijel, když mám auto z Vancouverské půjčovny atd. A mezi tím něco naťukala do počítače a řekla mi, že jsem včas opustil park Jasper a že mě vítá v parku Banff, který je pokud možno ještě hezčí než Jasper. A jak dlouho budu u nich v parku a jen jsem to řekl, klepla na klávesnici a vyjel ten známý lístek na okno spolujezdce. Připevnila na něj dva lepíky, abych nemusel nic, než to přiložit k oknu, zaplatil jsem kartou na terminálu, který byl v autě, a bylo hotovo. Popřála mi příjemný pobyt a já šel dost překvapený zpět k autu. Překvapený tím vším, od vlastního vyřízení platby, přes způsob jednání až k celkovému dojmu. Jak je vidět, jde to i příjemně. Vybírat poplatky.

Je to jen malý příklad toho, jak jinak a lépe to jde v Kanadě. Měli jste u nás někdy příjemný pocit z toho, že někdo od Vás vybírá poplatek?? Já si nevzpomínám, spíš mám negativní zkušenosti. Ale prostě tady je to tak nějak přátelštější, lidštější - jeďte všichni sem, uvidíte…

A to už svítilo sluníčko a tak jsem se vydal k jezeru Mineewanka. Jel jsem pomalu a koukal kolem sebe a najednou jsem rychle zastavil, poněvadž 5 metrů od cesty se procházel medvěd. Černý jak bota. Tak jsem honem zastavil, vzal foťák a ven a k němu. A než jsem se nadál přišel i druhý medvěd a zastavili ještě další lidé a začalo velké focení, velké a opatrné focení. Medvědi si nás nevšímali, klidně se procházeli a hledali něco k snědku. Nevěřil jsem vlastním očím a nemít fotky, snad bych si myslel, že je to sen. Krásný zážitek.

Jezero bylo krásné a cestou zpět jsem jel kolem golfového hřiště a na klubové budově byl nápis, že návštěvníci jsou vítáni. A tak jsem zajel na parkoviště, kde mě zdvořile upozornili, že toto je parkoviště pro golfové vozíky, pro auta je támhle a že to nevadí, že se to stává často. Tak jsem přeparkoval, přestal se stydět a pomalu a opatrně jsem šel do té krásné budovy. Hned ve vstupním prostoru byla síň slávy – kdo všechno tam hrál, kdo co vyhrál a jeho rukavice, a zase golfový míček někoho jiného a fotografie a poháry a medaile… No a nádherná restaurace s výhledem na tréninkové místo, kde se cvičilo odpalování míčků. Už ani nevím, co jsem si dal, ale jen díváním na to odpalování jsem zjistil, že golf je dřina. Teda golfový trénink. Ti, co hráli, byli v pohodě. Přijeli vozítkem k míčku, který před chvílí od někudy odpálili, poklábosili nad ním, jak ho odpálit dál, potom do něj praštili a jeli zase dál. Asi to bude ve skutečnosti jinak, ale přes okna restaurace to vypadalo přesně tak.

A protože ještě byla chvíle času, zajel jsem k hotelu (Banff Spring Hotel), který i v průvodci oplýval všemi příslovci obdivu a krásy. No a bylo to opravdu na místě. Ten hotel je obrovský a rozlehlý – do výšky i do šířky, je to vlastně komplex budov kolem hlavní stavby. Všechno je z kamene, nevím, jestli je to kamenná stavba nebo jen obložení, ale vypadalo to nádherně. Bylo to jako zámek z filmů od Disneye – věžičky, balkónky, terásky a strašně moc pokojů. Zase tam byly nápisy, které zvaly ke vstupu a volné prohlídce, tak jsem tedy vstoupil. No, budu stručný – obrovské, okázalé, omračující… Bylo tam všechno a všude jsem mohl. Obchody a obchůdky, bazény, sauny, masérny, terasy, restaurace, kavárny a cukrárny – na co si vzpomenete. A mezi tím uniformovaný personál, který se snad s úsměvem a zdvořilostí rodí.

Asi dvakrát jsem zabloudil, ale dělal jsem jako že nic a vždycky jsem se chytil a trefil do vstupní haly. A z té mám i nejsilnější zážitek – na harfu tam hrála paní v červených sametových šatech a hrála Yesterday. Na harfu. Sama. A všude kolem ticho, lidé byli okouzleni jako já a atmosféra byla prostě neskutečná. Bylo to nádherné, bez dechu jsem poslouchal a asi jsem zíral, protože se na mně usmála, já využil možnost a pozvednul jsem fotoaparát a udělal takové tázací gesto a ona se zase usmála a kývla hlavou a tak mám dvě její fotky. Až skončila tak jsem jí poděkoval a řekl jsem jí, jak to bylo nádherné a že by se to určitě líbilo i Beatles. To se jí líbilo a tak jsme se rozešli jako přátelé.

V hotelu jsem po chvíli našel svůj pokoj, honem do plavek a šup do bazénu a všechno jsem si to znovu promítal v hlavě. Moc krásný den i s tím krátkým deštíkem.

Banff – 22. 6. 2015

Ráno zase krásně a tak jsem se rozhodl vrátit se zpět a tentokrát si to Lake Louise užít. A protože bylo pondělí, nebyl žádný problém s parkováním. A tím pádem ani lidí nebylo moc a vypadalo to všechno hodně optimisticky. A kolem dokola upozornění na medvědy s pravidly jak postupovat v případě nečekaného setkání.

Po pár krocích se mezi stromy objevil krásný výhled na jezero, které na první pohled upoutá barvou vody. Já ji pro sebe opět nazval smaragdově-mléčná. Nebyla úplně průzračná, taková smaragdová ale s tím charakteristickým mléčným podbarvením. Ne kalná, ale taková zvláštní. A ta voda zasazena mezi skály a lesy a vysoké hory a to všechno jako baldachýn chránila shora modrá obloha.

A kolem vody chodník s lavičkami a krásnými výhledy. A když jsem vstřebal první dojem a otočil se, uviděl jsem velký hotel, který zase připomínal hrady a zámky z kreslených Disneyových pohádek. Ale tak citlivě zasazený do toho místa, že mi vlastně ani nevadil. A květinová úprava před vchodem to všechno doplňovala do hezkého celku. A vlajky a ta Kanadský byla největší a v tu chvíli i nejhezčí. No, je to tak, fandím jí.

Šel jsem kolem jezera, díval se na lidi, kteří si půjčili kanoe a v poklidu se projížděli a celé to dýchalo takovým klidem a pohodou. A přišel jsem k rozcestníku a jeden směr byl označen jako Mirror Lake – zrcadlové jezero. Za hodinu a půl bych měl být na místě. A protože čas byl dobrý, počasí výborné a cítil jsem se fit tak jsem se tím směrem vypravil. Nebylo to špatné, ale opravdu hodinu a půl pořád do kopce – ne nějak závratného, ale pořád. A taky pořád mezi vysokými stromy, které zakryly výhled na jezero a tak to velká zábava nebyla. Ale když už jsem se vypravil, tak jsem to nevzdal. No a námaha byla korunována úspěchem, přišel jsem k malému jezírku s průzračnou vodou, ve které se opravdu zrcadlila skála, pod kterou bylo jezírko ukryté. Byl jsem tam skoro sám a tak jsem tam chvíli poseděl a vzpomínal na všechno, co jsem zatím v Kanadě zažil a těšil se na další dny. Že dolů s kopce nohy bolí víc, to ani psát nebudu.

A protože mi docela vyhládlo tak jsem šel do toho snového hotelu a nikomu nepřišlo divné, že jdu v pohorách, s batohem, vyloženě turisticky oblečený – byl jsem host a jako k takovému se ke mně chovali. A taky jsem tam takhle oblečený a vybavený nebyl úplně sám. Po krásném koberci mě uvedli do restaurace, já si přál sedět na terase, tak mi vyhověli a já si užíval výborné jídlo a výhledem na Lake Louise. Paráda. Měli opravdu bezvadný steak - teplé talíře, správný příbor, výborná pepřová omáčka a ještě něco, co nevím co to bylo, ale chutnalo to bezvadně. Potom kávu a kochání se - to se prostě musí. Takové chvíle, kdy po nějaké přiměřené námaze člověk dojde do cíle, který je hezčí než očekávání - to si zaslouží trochu času na to kochání. A rozběhnou se vám myšlenky na všechno možné. Já jsem se nejčastěji ptal sám sebe - proč to nejde i u nás. Máme krásnou přírodu, spoustu historických památek (které nám za velkou louží závidějí, ani mají kratší dějiny než my) - ale chováme se jinak. Jak často se vám stane, že jdete v neznámém kraji, kde nikoho neznáte (myslím tím v Česku) a tito neznámí lidé se usmějí, pozdraví a jdou dál. A za nimi zůstane taková hodně příjemná vzpomínka, pocit sounáležitosti - hned bych se za nimi rozběhnul a poděkoval za to - ale oni by to asi nepochopili - naše škoda…

Zpět se mi nechtělo jet stejnou cestou a tak jsem si našel cestu po opačném břehu řeky a byla to pohodová vyhlídková jízda. Sem tam jsem zastavil, něco vyfotil, nebo si dal zmrzlinu, která je tady vždycky dobrá. Dávají ji na talířek, k tomu trochu šlehačky a borůvky – moc dobré…

A tak už jenom vířivka, bazén, lehká večeře a spát.

Zítra se už začnu stáčet zpět k Vancouveru, čeká mě asi 300 km do malého, kdysi zlatokopeckého městečka Rewelstoke. A je to přejezd přes Skalisté hory po Trans Canada Highway a tak se zase těším na cestu.

Rewelstoke I – 23. 6. 2015

Cesta do Rewelstoke je jak jinak než krásná. Vede přes Skalisté Hory a pořád kolem řek a jezer a tak jsem nijak nespěchal, všechno si vychutnával a taky fotil, byla to pohodová jízda.

Zase mě překvapilo, jak se v Kanadě jezdí po cestách. Provoz je menší než u nás, to podle mě dělají ty vzdálenosti – jsou velké a provoz se naředí. Úplně odlišné je od nás značení. Značky jsou stejné jako u nás, ale úplně jinak informují řidiče. Řekl bych, že se o řidiče daleko víc starají. Na příklad – jedete po highway stále 100 km/hod, třeba půl hodiny, nic se neděje a najednou blikající světla, značka 80 km/hod s důrazným upozorněním na nebezpečnou zatáčku, za kousíček 70 km/hod, potom žlutě lemovaná 60 km/hod a potom přijde zatáčka, kterou by u nás nikdo značkami neinzeroval. Mírná, táhlá a schopná průjezdu i tou stovkou. Asi to bude proto, že ty obrovské kolosy, které svážejí hlavně dřevo, jednak musí brzdit dřív a jednak ti řidiči můžou to výrazné upozornění opravdu potřebovat. Ty kolosy – on je to obří tahač, sám má na sobě náklad kulatina a za sebou dva vleky také plné dřeva. A jsou to snad jediní řidiči, kteří 80 km/hod a níž moc nedodržují. A když jsem poprvé viděl ve zpětném zrcátku, jak se ke mně dost rychle blíží tak jsem si říkal, jak tady bylo hezky, kolik jsem ještě mohl vidět – byl jsem si jistý, že neubrzdí. No, ubrzdil, v klidu. Už jsem to potom tolik nevnímal, ale přece jenom – budí respekt a taky obdiv k těm řidičům. Bylo léto, ale oni to jezdí i v zimě. Vůbec – rád bych viděl ty silnice v zimě. Ale všichni se smáli a říkali, že s tím není problém. Sníh se odhrne, nesolí se a klidně se jezdí. Tím jejich klidným stylem. No, ať jim to vydrží, jsou v tom dobří.

Rewelstoke jsem vlastně jen projel, poněvadž hotel Three Waley Gap Chateau – hodně volně přeloženo – zámek v mezeře mezi třemi údolími. A jak jinak než na břehu jezera, které bylo obklopeno kopci a lesy. Ale pohled na ten „zámek“ ten bral dech. Zase nemám jiné přirovnání než zámek z filmů Walta Disneye. Velký, dřevěný, červeno bílý s věžičkami a honosným vchodem. Byl to jediný hotel, kde jsem na recepci dostal plánek hotelu s vyznačením jak se dostat do správného poschodí a jak do správného pokoje. Našel jsem to, ale už cestou jsem ohromeně zíral. Hotel byl postaven ve stylu – já to nazval Titanic. Pamatujete to schodiště do společných prostor na Titaniku – tak to tam bylo hodně podobné. Nábytek z té doby, i když pokoj opatřený všemi výdobytky dneška. Bazén – ten byl nejlepší – plavčík v pruhovaném tričku a s mrožím knírem, falešná okna kruhového tvaru. Ratanové křesílka k odpočinku, obsluha z bazénového baru byla v kostýmech z té doby a i chodby a jídelna a wellnes a park a půjčovna lodí a heliport – to všechno bylo v tom duchu. A mně se to moc líbilo, bylo to opravdu příjemné. Obsluha snad ještě zdvořilejší (ale ne podbízivá) než jinde, perfektní pokojový servis. Pro jistotu jsem se podíval na voucher – opravdu jsem měl zaplaceno – měl jsem dojem, že jsem se v tomhle hotelu octnul omylem.

Ale něco přece jen byl v nepořádku – ten večer nefungoval internet. Ale ty omluvy – to byl zážitek, jako by za to mohl každý, kdo v tom hotelu pracoval a každý cítil potřebu se omluvit. Ale druhý den ráno bylo vše v pořádku.

Rewelstoke II – 24. 6. 2015

Po snídani, kterou raději ani nebudu popisovat – snad jen to, že jsem se díval na jezero a před jezerem byl heliport, ze kterého se pořádaly lety nad ledovec a okolní hory. Zajímavé pohledy. Taky jsem chvíli žertoval s myšlenkou, že bych se na ten ledovec zaletěl podívat. Ale kdysi dávno jsem něco podobného absolvoval na Kavkazu a pro mě to z toho vrtulníku nebyl zrovna úžasný zážitek. Neskutečný hluk, poněkud omezený výhled. No, asi to dnes v moderním vrtulníku vypadá jinak, ale nakonec jsem se rozhodnul nejet tam. Nebo správně neletět tam.

Ale mě víc lákaly hory a tak jsem vyrazil do hor, kde byl inzerovaný krásný vodopád Takakkaw. Už jen cesta – opustil jsem dálnici a najel na takovou úzkou cestu která stoupala vysoko do hor pod takovou kolmou stěnu, a tam právě byl ten 254 m vysoký vodopád. Byl napájený vodou z ledovce a ta byla úžasně čistá a taky pořádně studená. Zaparkoval jsem na klasickém parkovišti (nádoby na odpady v protimedvědím provedení, telefonní budka s pevným telefonem, grilovací místo, toalety, lavičky, stoly…) a vydal se k vodopádu. Fotobatoh a stativ na zádech a kolem říčky pořád blíž až jsem řekl „Ach…“ a hledal místo na focení. Našel jsem a strávil jsem dost dlouho focením. Bohužel jsem zjistilo, že mi chybí ND filtr s vyšším číslem (propouští míň světla) – no, prostě jsem fotograf začátečník, Ale učím se. A dnes už můžu říct, že se ty fotky docela povedly, líbí se mi.

Na oběd jsem byl zpět a odpoledne jsem věnoval zdejšímu lákadlu – replice zlatokopeckého městečka. Hned za hotelem je všechno, co v takovém městečku muselo být. A to i potom, když se sem dostala železnice. A tak jsem procházel kostel se hřbitovem, poštu, banku, šerifovu budovu, vězení, obchody, saloon, tesařskou dílnu, kovárnu, obyčejné domy, stáje a zlatokopeckou štolu. K vidění toho bylo opravdu hodně a všechno bylo stylizované co nejvíc ke skutečnosti. Když banka tak s mřížemi a bankovním úředníkem. Lékař v bílém a kolem nutné nástroje – kleště na zuby, pilku na kosti a pytel sádry…

Když jsem to všechno viděl a představil si to v době, kdy to nebylo muzeum, ale skutečnost, muselo to být hodně těžké. Třeba taková chýše zlatokopa – až se nechtělo věřit, že se v tom dalo být i přes zimu. Nebo hřbitov s hroby, na kterých bylo vidět, jaká rodina taky nechala svého člena. Od hrobů chuďoučkých, třeba jen s jednou hračkou pro jejich dceru až po hrob s mramorovou soškou… A lékař – no, to bych zažít nechtěl. Jeho nástroje byly spíš jako z kovárny a truhlárny, i dnes z nich šel strach. Banka, pošta – jako vystřižené z filmů a hlavně Saloon – jako by si jej půjčili z Limonádového Joa – nebo naopak??

No a potom trochu moderna – dvě skutečné lokomotivy, vagon, ve kterém cestovala královna Viktorie při návštěvě Kanady (viděl jsem její kupé, koupelnu, jídelnu), letadla té doby, modely lokomotiv a hlavně – sbírka aut – všechny Ford T. Krásně restaurované, radost pohledět. A taky dostavníky West Fargo v originálním provedení. Stálo to za to, bylo to nejen poučné, ale také z toho hodně dýchala atmosféra doby a nadšení těch, kteří to dávali dohromady.

A šup na cestu – už definitivně směr Vancouver ale ještě pře tím – krásné město – Kelowna.

KELOWNA – 25. 6. 2015

Cestou do Kelowny už bylo vidět, že opouštím hory a dostal jsem se do další části Kanady – do zemědělské části, kde byly ovocné sady, pole, vinice atd. A už dlouho před městem se jede kolem jezera, které je desítky kilometrů dlouhé a je zajímavé sledovat, jak s blížícím se městem roste počet hausbótů – lidé tady na té vodě bydlí. A je jich hodně. Nedivím se, to jezero je čisté, krásné, v povzdálí hory se zasněženými vrcholky…

A ještě cestou jsem navštívil jedno vinařství. K návštěvě zvou kolem cesty poutače a je jich tolik, že můj výběr byl úplně náhodný. Nevím proto, jestli všechna vinařství jsou stejná, ale tohle bylo výstavní. Parkoviště jak má být, vstupní oblouk pod kterým se do areálu vcházelo, hned za tím první část vinice, která byla vzorně upravená, označená názvem odrůdy – tady to byl Pinot Noir – dál hezká restaurace s možností posedět, pojíst a koukat na to krásné jezero pod vinicemi. A potom prodejní část, kde byly všechny možné druhy, které vinař produkoval včetně archivních. A prodavači ve slušivém oblečení a plni ochoty nejen prodat, ale i vysvětlit a poradit. Neodolal jsem a několik druhů vín jsem ochutnal. Jen tak na okraj – ochutnávka je placená, ale nelituji, vína byla úžasná. Nemohl jsem moc, auto stálo opodál, ale být v takovém vinařství a neochutnat… Pěkný a příjemný zážitek.

Večer jsem trochu úřadoval, zadal nějaké bankovní příkazy, které po mně byly vyžadovány. Svět je malý – z hotelu v Kelowně komunikuji s bankou – úplně bez problémů. To jsou výhody moderní doby. O nevýhodách raději nebudu psát, to sem nepatří.

A zítra okruh kolem Kelowny – těším se na to, určitě to bude nádhera.