Z Jasper do Banf a co bylo cestou

JASPER III – 19. 6. 2015

A světe div se, ráno zataženo a drobounký deštík. Skoro nic, ale přece jenom. A tak byla rychlá změna plánu. Když prší, tak to je nejlepší jít do vody – a vydal jsem se do Hot Springs – horkých pramenů. Asi 25 km do kopce – všechny vody pramení na kopcích, taky zvláštní, že? – a potom krásné lázničky. Malá budova se šatnami a občerstvením ale venku – celkem 4 bazény s vodou 25, 30, 35 a 40 stupňů!!! No, užil jsem si to všechno dokola, několikrát… A jak jsem se tak jen povaloval v té teplé vodě, díval se na hory kolem, vrcholky zasněžené, a tak jsem trochu v duchu rekapituloval.

Je zajímavé, že ženy v Kanadě mají skoro všechny dlouhé vlasy. Klučičí účesy jsem na ženách neviděl a podle mě jim to jen a jen prospívá. Další věc – můžete si obléknout, co chcete a nevzbudíte ničí pozornost nebo dokonce pohoršení. Zrovna tady v bazénu jsem viděl dámu cca 130 kg s plavkami se sukénkou. Vypadalo to děsně, ale ona se nesla jako dáma a nikdo ji neokukoval a já jsem se snažil, abych moje koukání zamaskoval. Ale platí to i mimo bazén – ono je asi důležitější chování než šaty… Krásné je sledovat rodiny s dětmi – oni mají děti moc rádi a dávají to najevo. Ne okolí, ale dětem. A ty to ví taky a potom to všechno působí harmonicky a krásně. Na děti nekřičí, netrestají (myslím tělesně) a jsou víc jako starší kamarádi než autoritativní rodiče. Asi to není jednoduché, takhle děti vychovávat, ale pokud to rodiče sami jako děti zažili, potom to je asi pro ně daleko jednodušší než pro nás. Kanaďani na cestách – už jsem o tom něco psal – jsou prostě ukáznění. Když je to soukromý majetek, tak to respektuji, když je někde předepsaná rychlost 80 km/hod tak nejedu rychleji, netelefonuji za volantem a psát sms za jízdy, no to už vůbec ne. A když je někde v lese chodník pro návštěvníky, tak jdu po něm a ne vedle, neodhazuji odpadky jen tak a zdravím lidi, které potkám. Anebo oni mně. Ani byste nevěřili, jak to je z počátku divné – zdraví vás lidi, které jste nikdy neviděli, neznáte je, už je nikdy neuvidíte – ale oni vás s úsměvem a upřímně zdraví tím, že vám popřejí hezký den, příjemné cestování anebo jen tak řeknou Hi, Hello… Je to k zamyšlení, minimálně.

Zatažené oblohy jsem využil k vyprání toho, co bylo špinavé – pračka a sušička k dispozici a než jsem to dokončil, už svítilo sluníčko, a tak jsem jel do Jasperu a vydal se na Sky Train – Nebeský Vlak. Lanovka na kopec nad městem. Dojel jsem na místo a vršek kopce byl v mracích, a tak jsem jízdu nahoru vzdal a jen tak jsem chodil po městečku, díval se na to, co bylo k vidění a užíval jsem si tu přátelskou atmosféru – to nejde popsat, to musíte zažít.

Zítra opustím Jasper a vydám se směrem na Banff – druhý národní park. Těším se, cestou uvidím vodopády na řece Atabasca. Když si to řeknu nahlas – Atabasca – působí to, jako když se řekne Cariboo…

BANFF – 20. 6. 2015

Cesta do Banffu je vlastně prohlídka Skalistých hor. Už se to až nechce psát pořád dokola – ale je to opravdu nádhera.

První zážitek a shodou okolností jeden z nejsilnějších – Falls – vodopády na řece Atabasca. Moc jsem se na tohle místo těšil, i když jsem pořádně nevěděl, co mě tam čeká. První, co vzbuzovalo zvědavost a očekávání byla samotná řeka Atabasca. Ve mně ten název řeky vyvolává očekávání něčeho výjimečného, velkolepého, krásného. Možná to pomůže – rozhlédněte se kolem, a když tam nikdo nebude – řekněte nahlas ATHABASCA. Jestli nic, tak se omlouvám. Jestli něco – jsme stejně naladěni.

Zaparkoval jsem na parkovišti hned vedle řeky a jen jsem vypnul motor a otevřel dveře, slyšel jsem ten zvuk, který se nedá s ničím jiným zaměnit. Všechny vodopády asi zní podobně, některý je hlasitější, jiný komornější – ale ten zvuk, ta jeho skladba – ten je nezaměnitelný. Byl jsem tam skoro sám, na parkovišti byla čtyři auta, a tak jsem se vydal za tím zvukem vodopádu. Vidět nebylo nic, ale slyšel jsem všechno. A to, co jsem viděl, mě opravdu překvapilo. Řeka, která je nad vodopádem široká asi tak 80 m se nad skalním prahem zužuje do nějakých 15 m a získává tím na rychlosti, síle, dravosti a s tím vším ji najednou opustí dno a voda padá do hloubky. Jak hluboko nevím, pro vodní tříšť a mlhu kolem není úplně dolů vidět. Ale celé to je cítit tou obrovskou energií, kterou ta voda v sobě má a která se přenáší i na ohromeného diváka. Stál jsem tam a prožíval tu chvíli, ten okamžik. A do toho všeho najednou mezi mraky vykouklo slunce, celé to prozářilo, vytvořilo nádhernou duhu a já jsem věděl, že prožívám něco výjimečného.

Stál jsem a až po chvíli jsem se vzpamatoval a fotil. Protože na tuhle chvíli chci a určitě budu vzpomínat a fotografie je něco jako vývojka na vzpomínky. A tak jsem šel po chodníku, kam až to šlo a vychutnával si pohledy na vodu, kaňon, který voda níž vytvořila, na skály kolem, které byly vodou vymlety za stovky a tisíce let. Kdyby pro nic jiného – pro tyto chvíle stálo za to celé to cestování.

Mezi tím jsem viděl přicházet další návštěvníky a všichni v ten první moment byli stejně překvapeni jako já. A mezi nimi vynikali ti, kteří tohle přírodní divadlo už viděli a přijeli je ukázat někomu poprvé. Byli poznat podle toho, jak dychtivě vedli svoje kamarády k místu, kde byl první pohled na vodopád, jak už cestou povídali, že to, co teď uvidí, ještě neviděli a jak si následně vychutnávali pohled na užaslé tváře jejich kamarádů. A bylo úplně cítit, jak si mysleli - vidíte, říkal jsem to… I tohle bylo krásné pozorovat. A přiznám se, že bych také rád někoho, kdo to ještě neviděl, přiváděl k vodopádu a povídal mu, tohle jsi ještě neviděl a potom – vidíš, říkal jsem to.

No, musel jsem dál, ale hory kolem byly tak krásné a scenérie se tak rychle měnily, že nebyl čas být rozmrzelý nad tím, že vodopády mám už za sebou a že je s největší pravděpodobností už nikdy (cítíte z toho tu definitivu – nikdy) neuvidím. Cesta, po které jsem jel, se jmenovala Icefields Parkway – volně přeloženo cesta kolem ledových polí (lingvisté prominou, opravdu volně přeloženo) a opravdu po obou stranách přibýval sníh a led. A kousek pod horou Athabasca je ledovec a ledové pole, které je nazýváno Athabasca Glacier – ledovec Athabasca. Zastavil jsem na velkém parkovišti, které bylo docela obsazené a hodně lidí se vydávalo na samotný ledovec. Dá se tam dostat pomocí speciálních snowmobilů – sněžných aut, ale jsou to vlastně autobusy na čtyřech pasových podvozcích. Anebo na čtyřech velkých, terénních pneumatikách. A poněvadž sněhu zatím bylo jen poskrovnu, jelo se v těch kolových autobusech. Já jsem si tuto projížďku odpustil, jen jsem došel pěšky na konec prohlídkového chodníku… Je to zajímavé, ale zase nijak moc mě to dál nelákalo.

A tak jsem zase vyjel na Icefields Pkwy a pokračoval na Banff. Ještě jsem cestou zastavil u takových minivodopádů, které byly úplně jiné než ty na Athabasca River, ale neznamená to, že nebyly hezké. No a tam jsem zažil něco, co jsem opravdu nečekal. Už jsem psal o medvědech. Černý je kamarád, grizzly nás nemá rád. A strážci parků doporučují, jak se chovat při setkání s grizzlym. Nejlepší je nesetkat se. Proto si někteří dávají na batoh takový zvoneček, který na dálku hlásí – pozor, jdu tady já, medvěde, běž pryč. To mě ale o účinnosti nějak nepřesvědčilo. Další rada byla – kupte si spray proti medvědům. Opravdu to existuje, je to jako takový malý hasicí přístroj. Je v tom silný peřový roztok. Návod říká, že si máme stoupnout tak, aby vítr spray neodnesl pryč od medvěda a současně aby nešel vám do očí. potom už jenom vyčkat, až se medvěd přiblíží na méně než 4 metry. Už vidím, jak zjišťuji směr větru a obíhám na správné místo a čekám, až grizzly přiběhne na čtyři metry. To bych teda asi nedokázal. Takže spray ne. Další rada, ležte a dělejte mrtvého. Někdy vás nechá být. Tuhle radu nebudu komentovat. A pár drobných nakonec – nepoužívejte parfémy, vůně je přitahuje. Tak to je bez problémů. Jídlo uzavírejte do obalů, ze kterých nebude cítit. Taky bez problémů – znamená to ale, raději vůbec nejezte. A poslední – dělejte trochu hluk, abyste na sebe upozornili. Skutečnost ale je jiná. Stalo se to ve chvíli, kdy bych to vůbec nečekal. Kdybych to čekal, určitě bych tam nešel. Ale najednou jsem ho viděl asi na nějakých 30 metrů a věřte mi, hned vidíte, že to není černý medvěd. To si prostě nespletete. Ztuhnul jsem, leknul jsem se a ani na jednu radu jsem si v tu chvíli nevzpomněl. Naštěstí měl grizzly jiné starosti a šel dál. Až zmizel, začal jsem se vzpamatovávat a uvědomil jsem si, že jsem byl potichu, šel jsem sám a jenom jsem se díval, kdy už bude ten vodopád (asi chyba, kdo ví) a vítr mi foukal do tváře. A to podle mě bylo to, co mi pomohlo nejvíc. Dnes jsem rád, že se to stalo, ale když to probíhalo, byl jsem jako ochromený. Nikdy jsem něco podobného nezažil, snad jenom když jsem za sebou při šnorchlování na Maledivách zahlídnul žraloka. Podobný pocit – ohromení a potom taková divná radost. Stačí, viděl jsem grizzlyho. A snad pochopíte, že fotku nemám - volba byla jednoduchá - fotka nebo já. Zvolil jsem sebe… Snad ještě poznámka - já věřím, že to byl grizzly - ale opravdu mě k tomu vede jen to, že byl větší než všichni ti, které jsem dosud viděl. Ale myslím si, že si můžu klidně dál myslet, že jsem viděl legendu - grizzlyho.

No a dostal jsem se do oblasti, kde je několik krásných jezer – všechny v horách a mezi lesy a neznámější a podle některých i jezero nejkrásnější – Lake Luis – Luisovo jezero. Těšil jsem se moc, ale napíšu to po pravdě – nezaparkoval jsem. Projel jsem všechna parkoviště, která tam jsou, a není jich málo, ale volné místo nebylo. A motat se tam mezi autobusy, karavany, desítkami aut bez šance zaparkovat – to se nedalo. A zaparkovat mimo parkoviště v Národním parku – to je velký malér. A tak jsem se vymotal ven a pokračoval dál s tím, že se určitě vrátím.

Do Banffu to už byl jen kousek, a tak jsem opustil park Jasper a vjel do parku Banff a ani jsem si to neuvědomil. Tady nebyli strážci parku, kteří by mi dali vstupenku do parku. Docela mě to překvapilo, ale v tu chvíli jsem to neřešil.

Díky navigaci jsem zaparkoval krásně před hotelem, byl kousíček od centra na hlavní ulici a po chatičkách u Jasperu mě docela ohromil. Měl jsem mezonetový pokoj, dole jsem bydlel, nahoře spal – přepych. V hotelu bazén, vířivka, sauna. Jenom byl trochu stavebně nepřehledný, a proto jsem do svého poje hned na první pokus trefil až třetí a poslední den. Opravdu složitý hotel. Ale jinak – spokojenost.

Taky jsem se na to bloudění hotelem připravil, dopřál jsem si nadstandardní večeři - na moje cestovatelské poměry - a byl to zážitek. Ani ne tak pro to jídlo, které samozřejmě bylo výborné - ale to prostředí, to jak se lidé chovali, atmosféra… Nevím proč, ale nějak mi to připomínalo období mezi válkami - prvorepublikové?? Nevím, jak to pospat, ale byl vidět a cítit ten respekt mezi lidmi, pozornost k ženám, láskyplné chování k dětem - možná jsem (vlastně určitě) tím prostředím a celou Kanadou - ale pořád se ptám- proč se tohle u nás ztratilo, proč se k sobě nechováme aspoň trochu tak, jako lidé tady??

Jezdím doma dost na kole, chodím ven - a jen opravdu málokdy někdo pozdraví. A tak jsem si dal závazek, budu na svých výletech zdravit a usmívat se. Snad mi to rychle lidé nepokazí…

No, usínal jsem ochotně, i když plný dojmů z dnešního dost nabitého dne…