Cesta zpět do Vancouveru a nechtěná návštěva USA

KELOWNA -25. 6. 2015

A dnes byl den jako stvořený pro prohlídku okolí, a tak jsem po snídani vyrazil na jih, pořád kolem toho dlouhého jezera až do Osoyoos. Tak se to opravdu jmenuje. Cestou jsem viděl velké ovocné sady, kde se ještě sklízely třešně a kolem cesty byly takové lehké stavby, které patřily k jednotlivým sadům - tam se prodávaly ty produkty, které zrovna byly. A když jsem u jedné takové prodejny viděl českou vlajku, musel jsem zastavit. Bohužel všichni brigádníci z Čech byli v sadu a pracovali a majitel, který náhodou zrovna v prodejně byl, je velmi chválil a říkal, že doufá, že budou jezdit každý rok, poněvadž pracují nejvíc a je s nimi nejmíň problémů. A i když na tom nemám žádnou zásluhu, krásně se to poslouchalo a bylo mi u toho dobře.

No a pokračoval jsem na jih a prohlížel si vinice, sady, pole ale i domy, které jsou všechny dřevěné a udržované. Krásný kousek Kanady, jiný než hory, ale jezero bylo pořád vedle cesty. A na něm šel život svým způsobem – hodně hausbótů, lodí, rybářů…

No a jak jsem tak jel, tak jsem viděl ukazatel, že k hranicím s USA je to 5 km. Tak jsem si řekl, že se aspoň do USA podívám, když už tam nepojedu. A projel jsem Osoyoos a hned za městem byl ukazatel k hranici, a tak jsem jel a koukal, až jsem zjistil, že už se nevrátím. A najednou byl vedle mě takový kamenný obelisk, který mi oznámil, že už jsem vlastně v USA. Otočit bylo opravdu nemožné. Tak jsem jel dál, minul státní znak USA a dojel na parkoviště před takovou velkou, prosklenou budovou. No, nebylo mi zrovna lehko na duši. Ale odhodlaně jsem se vydal vyřídit, co bude nutné. Hned uvnitř byla klimatizace, a to bylo dobře, protože jinak bych se potil ještě víc. K pultu přišel americký imigrační úředník jak z filmu – uniforma, neprůstřelná vesta, pistole na opasku, pepřový sprej na opasku a dalších asi pět věcí na opasku – byl jako Vánoční stromeček.

Pozdravil, já odpověděl a on chtěl doklady. Začal jsem tedy se svou angličtinou a vysvětlil jsem mu, že jsem se do USA dostal omylem, protože jsem se do Ameriky díval a nevěnoval jsem pozornost řízení, až jsem se dostal někam, odkud není návratu. Usmál se tomu, zeptal se mě, jestli nechci vodu (to jsem asi vypadal hodně vystresovaný i když jsem vážně nebyl, nějak se mi to dařilo zvládat. Asi tím, že jsem musel moc myslet na angličtinu na stres nebyl čas). Vodu jsem si s díky vzal a on mi podal dotazník a tužku, ukázal na stoleček vedle pultu a požádal mě, ať dotazník vyplním. Všechno zdvořile a s úsměvem. Když jsem mu říkal, že se otočím a hned se vrátím do Kanady tak mi vysvětlil, že už jsem v USA a že on je imigrační úředník a má své povinnosti a že si je splní. Bez ohledu na moje přání. Tečka. Zdvořile a mile.

Tak jsem sedl a dotazník vyplnil. Bylo tam wi-fi, a tak jsem si pomohl i slovníkem… On mě mezi tím požádal o klíčky od auta a řekl, že jde v souladu se zákonem provést prohlídku vozidla a že mě k tomu nepotřebuje, pokud se nechci prohlídky účastnit. Nechtěl jsem, nebyl důvod. Prohlídku prováděl důkladně, viděl jsem to přes prosklenou stěnu. Přinesl fotoaparát a chtěl, abych udělal nějaký snímek, jestli to opravdu fotí. No, fotilo to, byl spokojen, foťák dal do auta a klíče si nechal u sebe. Dokončil jsem dotazník, předal mu ho a on zavolal kolegyni, která mi sejmula otisky prstů. Žádná barva a polštářky – všechno elektronicky. Mezi tím si prostudoval dotazník a přišel zase ke mně. Tam mi vysvětlil, proč postupoval, jak postupoval, já mu řekl, že to chápu a on mi dal papír, který jsem měl odevzdat na kanadské straně hranice. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli při návštěvě USA, kterou mám v plánu někdy za rok, mám při vstupu u pohovoru říct, že už jsem v USA byl. Udiveně se na mně podíval a řekl „off course“ – už jste v databázi!!! Už to vidím, jak řeknu, že jsem v USA byl, potom bude následovat otázka, kde jsem byl, odpovím na hraničním přechodu Osoyoos a na jak dlouho – asi na hodinku. Co bude dál, to si raději ani nepředstavuju.

Potom šel se mnou k autu, ukázal mi kudy do Kanady, zvedl závodu a já se mohl zařadit do proudu aut z USA do Kanady. Když jsem dojel ke kanadskému imigračnímu úředníkovi a on viděl ten papír, pousmál se chápavě, něco řekl jen tak pro sebe a já z toho porozuměl jen „administrativa“.

Fotky z této epizody nemám, ale je to asi pochopitelné - s Američany to není legrace - Kanaďan se jen usmíval.

Přiznám se, že jsem mazal zpět do hotelu a byl jsem rád, že to dopadlo takhle. A poněvadž jsem byl v pokoji dřív, než jsem plánoval, dával jsem do pořádku papíry a zjistil jsem, že ve Vancouveru mám rezervovány tři noci, ale letadlo mi letí až za čtyři noci. No, buď mi pobyt prodlouží anebo se budu někam stěhovat. A taky jsem se rozhodnul, že si prodloužím pronájem auta, protože s navigací je to bez problémů a studovat systém dopravy ve Vancouveru by bylo dost složité a taky by to nebylo zadarmo. Tak jsem měl dva úkoly, které mě čekaly hned po příjezdu do Vancouveru.

Vancouver I – 26. 6. 2015

Tak – přede mnou čeká Vancouver. Jdu na to.

Rychlá snídaně, rozloučit se s krásným a specifickým hotelem – a jedu. Počasí výborné, hory kolem nádherné, opět se objevila řeka Frazier a za chvíli jsem byl v Hope. Jako bych se vracel domů. No a potom příroda ustupovala civilizaci a já si uvědomil, že se mi to moc nelíbí. Chtěl jsem zase jezera, řeky, lesy, louky a místo toho se objevila letiště (těch je v Kanadě plno), sklady, velkofarmy a najednou mi začaly z obou stran přibývat dálniční pruhy a mně se to moc nelíbilo. Ten ruch, kterému jsem odvykl… Díky navigaci vše šlo výborně a jako první jsem si prodloužil pronájem auta – úžasně jednoduché – pán vyšel ven, snímačem si načetl SPZ na autě, koukl na display, zeptal se, do kdy chci prodloužit a kde auto vrátím. No a potom mi řekl, že tím je vše vyřízeno a ať se mi Vancouver líbí. Tak tomu říkám digitalizace v praxi.

Do hotelu to bylo kousek, byl na hlavní třídě Granwille – navigace bez problémů – i když. Zjistil jsem, že když se s autem pohybujete mezi těmi vysokými domy, navigace je chvílemi opožděná – než v tom komínu mezi domy najde správný satelit, chvíli to trvá. Ale problém s tím nebyl. A tak jsem dorazil k hotelu. Ubytování bez problémů, čekali mě a hned mi řekli, kde je bezplatné parkoviště, které patří hotelu. Tak jsem sedl do auta s tím, že objedu blok a k hotelu přijedu ze zadní strany, kde je parkoviště. Žádný problém, ale ta ulička, která vedla k parkovišti za hotelem, byla jak vystřižená z filmu. Vysoké zdi, kontejnery po obou stranách, nad hlavou požární únikové žebříky, dráty elektrického vedení s typickými „soudky“ kondenzátorů – chyběl mi jen ten pistolník, který na mě čeká. Nečekal, dojel jsem, zaparkoval a šel mna recepci.

A začal jsem tím, že jsem vysvětlil, proč mi chybí jeden nocleh, ukázal jsem voucher a letenku. Úsměv, pochopení, chvíle hledání v počítači a sdělení, že to není problém, ani se nebudu muset ten poslední den stěhovat do jiného pokoje. Víte jaká je to úleva takhle vyřídit věc, která vás trápí nejistotou dva dny?? Jen tak na okraj – cestovka, kterou jsem informoval, mi řekla, že je jí to líto a neví, jak se to mohlo stát. No, já to vím.

Tak – výtah, pokoj – klasika. Postel jak pro rodinu, kávovar, televize, sprchový kout, vana – spokojenost. Jen jsem hodil věci na gauč a donutil se jít ven. Moc se mi do toho provozu a hluku a do davu lidí nechtělo, ale byl jsem na sebe přísný. Vyšel jsem ven z hotelu, podíval se vpravo a viděl, že cesta stoupá na most.

K systému ulic ve Vancouveru – je tam klasický pravoúhlý systém. Cesty jedním směrem stou „street“ a kolmým směrem jsou „avenue“. A tak je orientace úžasně jednoduchá. Na plánku města, který je zdarma na recepci, si najdete svůj cíl a odpočítáte že – po street půjdete přes pět křižovatek, potom zabočíte vlevo na avenue a po čtyřech křižovatkách jste na místě. Geniálně jednoduché a funkční.

Tak zpět – vydal jsem se na ten most, protože pod mostem jsem očekával vodu a ta mě vždycky láká. A tentokrát to nebyla řeka ale už moře, vlastně oceán. Pacifik. A úplně pod mostem byl Granwille Island – a tohle jméno jsem znal, protože jsem věděl, že tam sídlí společnost, která pořádá výlety lodí spojené s pozorováním velryb – tady je druh Orka. Všude je napsáno „killer Orca“ – zabiják Orka. A to jsem chtěl absolvovat, a tak bylo jasné, kam se vydám. Najdu tu kancelář a udělám si rezervaci.

A tak jsem šlapal a koukal pod most na ten Granwille Island. A čím dál víc jsem byl unesený tím, co jsem viděl. Jednak jsem přes most šel pěšky sám. Tady se hlavně jezdí auty, chůze se moc nepěstuje. A ten ostrov pod mostem už z tohoto pohledu dával najevo, že je to místo, kde se lidé chodí bavit, nakoupit, posedět, setkat se, popovídat… Bylo to docela daleko a dostat se z mostu pod most bylo dost komplikované, ale já byl hnán zvědavostí, a tak jsem ani vzdálenost nevnímal. Teď trochu zbrzdím – pohledy z mostu. Byl jsem vlastně v centru města a kolem jsem viděl vysoké domy, zeleň za tím vším hory… Ty domy jsou všechny do světlomodrého odstínu a vytváří nádhernou kulisu k tomu všemu. Je to, jako by tady vyrostly samy a byly součástí přírody. Vůbec – Vancouver působí ne jako město, ale jako místo k bydlení v souladu s přírodou. Hodně zeleně, nádherné okolí, moře, lodě… Začínal jsem tomu městu propadat a líbilo se mi to.

Dostal jsem se na vlastní ostrov, a to bylo tolik dojmů najednou. Byly tam tržnice – velké a ještě větší, kde bylo úplně všechno. Od jídla, pití, zeleniny, ovoce, sýry, maso, a hlavně všechno z moře. A lososi ve všech úpravách. A když jsem si koupil ani nevím, jak se to jmenovalo a vyšel s tím z tržnice ven, byly tam lavičky, hrála živá hudba, seděli tam lidé, celé rodiny, kolem voda, lodě – úžasná pohoda a je mi jasné, že i kdybych to tady popisoval jakkoliv dlouze, ani náhodou nedokážu ve vás vyvolat dojem, který jsem cítil. Nebudu se o to snažit, jenom řeknu – jeďte tam, stojí to zato. A na to jsem ochotný odpřisáhnout cokoliv. A jako bonus – v ty dny probíhal ve Vancouveru mezinárodní jazzový festival – a tak ty skupiny a orchestry které večer hrály v halách za poměrně vysoké vstupné, odpoledne hrály zadarmo a pro radost lidem na Granwille Island. A tak jsem se posilnil, užíval jsem si tu hudbu a sluníčko a pomalu se zamilovával do Vancouveru.

Násilím jsem se zvednul a šel hledat tu kancelář na Orca – výlet. Našel a volné místo bylo až za dva dny, nevadilo mi to, rezervoval jsem si místo, zaplatil a dostal jsem informace co a jak – to jsem si nechal na večer k prostudování. A rychle a ochotně jsem se vydal zpět mezi lidi, hudbu, pohodu… A potom už jsem se chtěl vrátit zpět a zjistil jsem, že na tu stranu, odkud jsem přišel, jezdí takové malé lodičky – říká se jim Sea bus (mořský autobus) – tak jsem se svezl a vystoupil kousek od místa, které jsem chtěl vidět. Canada Place. Laicky bych to nazval Vancouverským Václavákem. Je to takové centrum a pro lidi z města je to takové místo, kde si dávají schůzky, kde je krásný výhled na město a hlavně, je to, místo odkud odplouvají (mimo jiné) ty obří lodě s turisty směrem na Karibik atd. Jedna taková tam stála a nabírala cestující a jenom pohled na tu loď, na ten cvrkot kolem – jenom to stálo za to. Celá ta odbavovací hala je koncipována jako plachetnice, a tak z dálky ani nevnímáte tu skutečnou loď, ale vnímáte tu „plachetnici“. A večer – světla tomu všemu vtisknou nádhernou atmosféru.

Přišel jsem konečně k hotelu a zjistil jsem, že mám hlad, a tak jsem se od hotelu vypravil na druhou stranu, stále po Granwille St.

A zase překvapení. Vlastně jsem šel poprvé po velké street, a tak jsem se hlavně díval na lidi, obchody, bufety, restaurace a tak. No, dojmů hodně. Tak první velký dojem – na jakou kuchyni má člověk chuť, tak tu si bez velkého hledání dopřeje. Jsou vedle sebe všechny možné a z celého světa. Řekl bych, že převládají asijské, ale jsou i indické, italské – no a co letí nejvíc – jsou wings. Kuřecí křídla obalená a osmažená, nebo jen upečená – ale vždy moc dobrá a s různými omáčkami a taky se k tomu dají dát hranolky. Přiznám se, že to bylo moje nejčastější jídlo. A bifteky – taky už to byla klasika, žádné překvapení. A tak jsem šel a koukal, dal jsem si ta křidýlka a zase šel – a najednou koukám…

A lidi – to je kapitola sama pro sebe. Všechny barvy pleti, všechny jazyky dohromady a bez problémů. Černoch, který by klidně mohl brát v NBA jako profesionál, se vede za ruku s malou Japonečkou, která ke mu kousek nad pás, ale bylo vidět, že jim to nevadí, že k sobě patří. Oblečení – jaké kdo chtěl a co kdo měl. Nikoho nic nepohoršuje, nikdo se neotáčí. Prostě jsi jaký jsi, buď takový a mě nech taky být, jaký jsem. Mezi tím lidé – jak to napsat – chudí. Sedí na chodníku, vedle sebe pejska, brnkají na kytaru. Nežebrají, ale mají někdy takové vtipné ceduličky, které jejich chování tak nějak ospravedlňují. (Až sem jsem se dostal tím, že brnkám na kytaru, když mě nepodpoříte, budu muset pracovat, ach jo…) Celý majetek zřejmě v batohu – ale nikdy nebyli špinaví, opilí, zdrogovaní nebo odpudiví, skoro jako by tam patřili.

Jak už jsem psal, cesty jsou pravoúhlé, a tak se vlastně tvoří takové bloky. A na jedné křižovatce byly cedule s tím, že je street dočasně uzavřena – a to do pondělního rána. A takhle uzavřené byly vždycky dva bloky, potom dva otevřené atd. Až k vyhlídkové věži, která byla na konci Granwille street. A důvod – v sobotu a neděli tyhle uzavřené bloky patří lidem. A tak se tam auty nejezdí, ale lidi se tam baví. Všelijak – někdo hraje ne kytaru a kolem něj je pár lidí, kteří si zpívají s ním, někteří si jen tak sami pro sebe tančí… Kousek dál někdo ukazuje, kam až se dostal s nácvikem žonglování, potom jsou tam skupiny, které už jsou sehrané třeba v tancích, loutkovém divadle a tak dál. Jednoduše řečeno – chceš něco ukázat jiným, nebo si to chceš jen tak užít sám pro sebe – můžeš, od toho ti město uvolnilo ulice a jsou teď pro tebe a pro ostatní. A kolem toho všeho jsou obchody, restaurace, kina, divadla – prostě co je mimo ulici žije dál, ale ulice už neslouží autům, ale lidem. A rovnoběžná ulice s Granwille street – Seymour street – ta slouží autům, a tak ani motoristům a cyklistům nevznikají komplikace.

A tak jsem šel až nahoru, potom zpět a užíval jsem si to. Jenom těch stánků s různými jídly. Mnohdy jsem ani nevěděl, co to prodávají, někde jsem ochutnal a pořád jsem se bavil tím vším kolem sebe. Tohle jsem zatím nikde nezažil a jsem přesvědčený, že by to našlo odezvu i u nás. Asi ne všude, a ne v tak velkém, ale za pokus by to někde stálo.

No a bylo už dost pozdě, a tak rychle do pelíšku, a ještě něco naspat…