Jasper park - to je park na několik dní

JASPER

Tak na dnešek vyšla dlouhá cesta, přes 400 km, ale těšil jsem se na to cestování a na přírodu. A netěšil jsem se zbytečně.

Cestu jsem nejel na jeden zátah, to by byl hřích a tak první zastávka byla na Small Devills Gate – Malá pekelná brána. Byla to procházka kolem řeky, která byla čím dál víc stlačována skalami, až se zdálo, že neprojde, ale s pořádným řevem a vlnami se voda dostala za tu pekelnou bránu a zase byla klidná a široká.

Dál jsem zastavil na Blue River – Modrá řeka – kde jsem se nechal zlákat na adrenalinovou jízdu silným motorovým člunem. Bylo to krásné, fičeli jsme po opravdu bleděmodré vodě a kolem byly krásné hory a lesy a do toho sluníčko a teplo – krásný zážitek. Na lodi byl průvodce a ten už při nástupu do člunu upozorňoval, že pokud budeme mít štěstí, uvidíme medvěda – nebo medvědy. No, měli jsme štěstí. Jeli jsme v místě, kde se vyskytují pomalu asi 8 m od břehu a najednou tam byl. Černý medvěd, mašíroval si to kolem vody, nás si ani nevšímal. A průvodce povídal o medvědech a z toho, co jsem pochopil, dnes vím, že medvěd černý není pro lidi nebezpečný, většinou jich nevšímá, ale opatrnost je nutná. Zato Grizzly je nás podle průvodce nemá rád. Rada na Grizzlyho – nevšímat si ho, nehýbat se, mít sprej proti medvědům a raději ho nepotkat. A prý se ti dva nedají splést, Grizzly je mnohem větší a není černý. No, jsem vlastně odborník na medvědy. Ale byl jsem moc rád, když jsem ho viděl. Je to úplně jiné, vidět ho v místě kde je doma, kde my jsme návštěvníci a naopak. Nádherný zážitek.

A jel jsem dál, až jsem se dostal na hranice Národního parku Jasper. Tam to bylo jako mýtné na dálnici. Zastavil jsem u okénka, strážkyně parku ve slušivé uniformě se zeptala, jak se mi k nim cestovalo, odkud jedu, jak dlouho se v parku zdržím a podle počtu dnů mi vyměřila poplatek, vytiskla takový lístek s lepíkama, lístek jsem přilepil zevnitř na okno u spolujezdce, a mohl jsem pokračovat. Z lístku každý viděl od kdy, do kdy se můžu v parku pohybovat. Jednoduché, rychlé, spolehlivé. On je totiž ten park hodně velký a tak se většina návštěvníků vždycky vydá na delší dobu.

Ubytování jsem měl v Pocahontas Cabine – to je takový srubový tábor asi 30 km za městem Jasper, který je takovým malým centrem celého parku stejného jména. Na tohle místo jsem se těšil, poněvadž podle propagačních materiálů bylo nádherné. Skutečnost byla úplně stejná. Chatičky byly vlastně malé sruby s jednou velkou místností, kde bylo spaní (zase ta obrovská dvoupostel a dvakrát, místo na vaření kávy nebo čaje zase s obligátním kávovarem a sadami na vaření kávy, koupelna se sprchovým koutem a WC. A byly tam krásné ručníky, bílé a huňaté a měkoučké… Zajímavé, oni nepoužívají slovo WC – ani zkratku, ani slovní vyjádření. Jsou to buď „toilets“ nebo „rest room“. S dotazem na WC bych asi nepochodil. Musím se podívat do slovníku, jak se oficiálně řekne „záchod“. V areálu byl bazén a venkovní vířivka s teplou vodou, která byla večer osvícená a kolem ní byly 4 grilovací stojany a tak večer někteří seděli ve vířivce, vedle nich se grilovalo a byla to pro mě docela zvláštní atmosféra. Příjemná, bezprostřední, milá.

Snad jediné, co nebylo úplně v pořádku, bylo to, že Wi-fi bylo jen v hlavní místnosti, na srubech ne. No ale zase takový problém to nebyl.

A ještě něco – ty sruby byla vlastně dvoujsruby – v jednom srubu dvoje takové ubytování, zrcadlově k sobě. Vedle mě byli manželé s dítětem, všichni šikmoocí, tipoval bych to na Japonce a byli – jak jinak – kamarádští a dokonce jsme večer na verandě, která byla společná pro celý srub, trochu popovídali. No, dělal jsem, co jsem mohl.

JASPER II – 18. 6. 2015

Dnešek bez snídaně – nějak se mi do ní nechtělo. A venku svítilo sluníčko a mě to táhle ven a ne do jídelny. Tak jsem se sbalil, a poněvadž jsem se večer připravil, věděl jsem kam jet – Maligne Lake – to byl dnešní cíl.

Už cesta byla plná překvapení. Kousíček od cesty, kde jsem jel, byl nádherný jelen Cariboo se třemi laněmi… Cariboo – už jen to jméno evokuje vzpomínky na knihy z dětství a najednou je tady vedle mně, klidně se popásá a je mu jedno, že na něj kouká nějaký okouzlený Evropan… Ale vůbec mu to nevadilo, zastavil jsem, pomalu šel blíž a podařily se mi fotky, ze kterých mám radost.

A i když je to k neuvěření, když jsem popojel několik kilometrů, tak se vedle cesty krmil černý medvěd – taková střední velikost. No a tak jsem přijel co nejblíže, zastavil, vypnul motor, chvíli čekal a protože se nedělo nic, co by mě nějak znepokojovalo, vystoupil jsem, šel jsem ještě kousek blíž (dveře u auta otevřené) a zase udělal pár fotek. No, potom mě už vzal na vědomí a já se rychle odporoučel do auta, ale ještě jsem chvíli seděl a díval se na tu krásu. Je to jiné než v Zoo, hodně jiné. Když jsem odjížděl, zastavilo v protisměru auto, vystoupili manželé a chtěli také fotit, ale to už asi na medvěda bylo moc a tak se klidným krokem rozešel k nim. A oni neklidným krokem spěchali do auta a jeli zase dál.

Až později jsem se dověděl, že vidět za dva dny v Jasper parku dva medvědy není zrovna jen tak. Prý jsem dítě štěstěny. No což o to, dobře se to poslouchá, jsou z toho krásné zážitky a tak si jen přeju, aby to vydrželo.

***

Ještě k medvědům. Při vstupu do Jasper reservace jsem dostal mimo jiné brožurku s návodem, jak se chovat při setkání s medvědem. Budu stručný, jinak to bylo na dlouhé čtení.

Krásný návod - já už viděl jak toho medvěda posílám na místo, po větru, dál ho lákám na 3 m ke mně - no, jak se říká, všeho moc škodí. Nevím, jak bych se zachoval při opravdovém setkání, ale na ten sprej bych nespoléhal - a nebo - nevím…

***

Maligne Lake – zase nádherná voda s lesy kolem, hory pod modrou oblohou – i když něco podobného vidím každý den, neomrzí se to. Ani náhodou. Voda v tomto jezeře má zvláštní barvu, nazval jsem ji pro sebe smaragdově-mléčnou. Údajně je to tím, že se ve vodě rozpouštějí místní minerály. Když jsem se dostal k barvám – jsou tady jiné než u nás. Myslím teď vody v řekách a jezerech. Nevím, čím to je, ale bije to do očí. Čistota vod je jedna věc, slunce asi druhá a co dál to může ovlivňovat – určitě taky to, že mi celou dobu výjimečně přeje počasí a mám vlastně pořád nad hlavou modrou oblohu a ta se na té barvě vody taky určitě podepisuje.

Zpátky - protože na tom jezeře nabízejí projížďku lodí na Spirit Island a uvádějí to jako něco (tady si doplňte citoslovce, které vyjadřuje největší krásu, jedinečnost, úžasnost) … zvláštního, rád jsem se na tu projížďku vydal. A nelitoval jsem. Jako vždycky – už jen koupě lístku a nástup na palubu byl díky lidem kolem moc příjemný. Srdečnost, úsměvy, přání hezkého dne a údiv nad Českou republikou (Havel a Jágr spolehlivě určí, co je Česko…). Po vyplutí Ostrov Duchů nebyl vidět a tak jsme všichni byli zvědaví. Ale kolem bylo nádherně a pořád se bylo na co dívat.

Ostrov byl schovaný v takové zátoce a na první pohled byl (zase to citoslovce, co jste před chvíli doplňovali, můžete ho jen opakovat) nádherný. Malý, s pevninou spojený jen takovou úzkou travnatou šíjí, skoro přesně kruhový a ve středu toho kruhu rostlo několik cedrů a i ty měly nějaký řád – od vody ke středu toho kruhu byly od nejmenších k největším. Nádhera. Zakotvili jsme na takovém jednoduchém přístavním molu a mohli jít, kam jsme chtěli. Vyšlapané cestičky vedly na místa, kde si nejvíc lidí myslelo, že bude nejkrásnější výhled. Měli pravdu, taky jsem si to prošel a stálo to za to.

Na ten ostrov se nesmí chodit, i když by to šlo. Je to ostrov, kam se podle pověsti indiánů odeberou všechny duše zemřelých a tam zůstanou na své první zastávce do věčných lovišť. Teprve po nějaké době, až jsou duše i pozůstalí s novou skutečností smíření odcházejí navždy pryč a přinášejí pozůstalým klid a ponechávají jen hezké vzpomínky. A v tuhle dobu a na tomto místě nesmějí být rušeni. A to místo je k tomu jako stvořené. Všichni, co jsme tam společně byli, jsme se chovali tiše a nikdo nás k tomu ani nemusel vyzývat. Opravdu zvláštní místo – po všech stránkách.

Když jsme se vrátili do přístavu, šel jsem ještě do Maligne Canon – řeka Maligne ve skalách vytvořila krásný kaňon a sama jej dole vyzdobila krásnou vodou. Nádherná procházka, která celý ten výlet moc hezky korunovala.

Do Jasperu jsem přijel dost pozdě a hladový jako vlk a tak jsem si dopřál oběd vlastně v centru hlavní ulice a tentokrát to byl steak přesně takový, na jaký jsem se těšil už doma. Jasper se ctí naplnil moje očekávání. Bylo to 300 gramů krásného masa medium well s hranolky, zeleninou a několika dipy - celé dohromady to bylo úplně stejné potěšení pro tělo, jako dopolední zážitky byly potravou pro duši.

A cestou „domů“ jsem musel zastavit na dálnici, protože ji přecházel osamělý jelen Cariboo, který se zastavil a se zájmem si prohlédl všechna auta, která zastavila, a zase šel dál. Aspoň z auta jsem si obrázek udělal…

Ještě jsem si dopřál na chvíli vířivku a k večeři mi stačilo už jen čichat vůni grilovaného masa z vedlejšího grilu. Ani se nechce věřit, že to takhle může fungovat mezi naprosto cizími lidmi – vířivka uprostřed grilovacího místa a všichni, co se neznají, si povídali a vládla tam úplně uvolněná atmosféra. A to moje angličtina není - jak říkám já - dorozumím se, ale pokecat do hospody - na to nemám.

Všichni tři Japonci vedle mě už asi spali, protože bylo ticho a tak jsem usnul jako dudek…