Článek
Ještě jeden zážitek před cestou do Kamploop.
Odpoledne jsem vyrazil do Manning parku – je to jezero, kolem kterého je taková rekreační zóna – dá se jezdit na lodičkách, chytat ryby, jezdit na kole, procházet se ale – musíte se pohybovat jen tam, kde to je k tomu určené. Soukromé vlastnictví je v Kanadě ctěno velmi silně a také každý vlastník dává najevo, že dál už je to jeho. A ještě jedno vlastnictví – klubové a spolkové. Na to jsem u nás ještě nenatrefil. Zajel jsem na parkoviště, pod tím velkým „P“ byly ještě nějaké nápisy, ale já byl přitahován vidinou zaparkování – no, ani jsem neodešel od auta, přispěchal takový mladík a velmi zdvořile se mě zeptal, jestli jedu na pozvání někoho z klubu, protože mě nezná. No, a potom mě zase velmi zdvořile požádal, abych parkovací místo uvolnil členům klubu. Co zbývá, omluvit se za nepozornost a odjet. Oba jsme se u toho usmívali. No, zaparkoval jsem o kousek dál…
Kousek jsem se prošel, podíval se na jezero, přístav, domečky, na skupiny lidí, kteří si chystali grilování – taková klidová zóna…
No a potom zpět a poměrně rychle do postele, protože už mi padala hlava…
Cesta do Kamloop
Tak, na začátek něco praktického – v dnešní den mi vypršel termín na výměnu SIM karty v telefonu. Přecházel jsem od jednoho operátora ke druhému a musím říct, že i na druhé straně zeměkoule to prošlo bez problémů. Znamená to, že ode dneška stejné číslo ale jiný operátor…
No a vzhůru na cestu, vyjel jsem docela brzo, hned co jsem si užil tu samoobslužnou snídani.
Cesta mě vedla kolem řeky Frazier – nádherná řeka – široká, čistá, kolem lesy, krásné pohledy a cítil jsem se tak nějak volně, svobodně. A potom mě málem kleplo, poněvadž mě překvapil hluk, který u nás není možné slyšet. Blížil jsem se k železničnímu přejezdu a současně se mnou se tam blížil kanadský vlak. No a to je něco. Dvě velké dieselové lokomotivy s velkou spoustou vagonů no a před přejezdem pustily ty svoje houkačky. Byl to řev, jak známe z filmů, jenomže hodně naplno. Nekleplo mě, vzpamatoval jsem se a díval jsem se na něco, co ani v Evropě není k vidění. Nevím, kolik měl ten vlak vagonů, ale byl neskutečně dlouhý a hodně naložený. Velké kontejnery po dvou na sobě, plošinové vagony plné kmenů, nějaké cisterny a nebralo to konce. Asi si spočítali, že to je levnější, než spousty kamionů na cestách. Tam by asi Rolu nezrušili.
Naše cesty se po nějaké době rozdělily a já se přiblížil k městečku Yale. Věděl jsem, že je to staré zlatokopecké městečko, které dnes už žádné zlatokopy nehostí, ale je takovým nějakým skanzenem a vzpomínkou na ty doby….
A proč to nenapsat bylo to hodně smutné. Všechno tam bylo ponecháno, jak lidé odešli. Nebylo to nijak udržované a zub času udělal své. Vývěsní štíty obchodů oprýskané a místy nečitelné, všechno omšelé a fádní a dokonce i baptistický kostel zavřený. Prostě smutné – tak jsem si udělal jen pár fotek, mezi tím mě zase dojel ten vlak a oba jsme městečko Yale opustili.
A tak jsem se v myšlenkách přenesl k dalšímu cíli - Hells Gate – pekelná brána. Název vystihoval to, co mě čekalo a co jsem viděl. Ta mohutná řeka byla skálami stlačená do úzké štěrbiny a voda tam vřela a burácela, jak se snažila přes překážku dostat. Nádherný pohled. Aby se člověk dostal až k samotnému vodnímu kotli, musí lanovkou přejet na druhou stranu řeky, kde je tomu dění nejblíže. No, další smůla – lanovka nebyla v provozu a tak jsem to vše prohlížel z větší dálky, ale i tak – dojem byl opravdu silný. Taky mě zaujal velký nápis u vstupu na nástupiště lanovky. Bylo tam volně řečeno, že jsem vítaný, ať si nezapomenu vzít fotoaparát a že pokud mám s sebou domácího mazlíčka, určitě ho mám vzít s sebou, protože oni všichni (personál) jsou „petfriendly“. A pochopitelně nekuřáci. Jako skoro všude.
Trochu mě to mrzelo (ne to nekuřáctví), ale i takové věci se stávají. A tak jsem tohle místo opustil a během pár kilometrů se úplně změnil ráz krajiny. Ale totálně. Zmizely lesy, všude taková ostrá tráva s něčím, co vypadá jako nízké bodláčí, nedá se v tom ani moc chodit a všechno bylo vyprahlé a suché. Údajně se tomu říká kanadská Nevada – a je pravda, že dojem pouště byl dost silný. Ani náhodou by mě nenapadlo, že něco takového uvidím. A o to zvláštnější bylo, že tou suchou krajinou protékala řeka, která ale vůbec krajinu nezavlažovala. A tam, kde se uměle zavlažovalo, tam byly ovocné sady. Koupil jsem si u cesty broskve a byly výborné – úplně jsem si odrovnal košili – no, za jízdy se nemá dělat nic jiného než řídit. Dobře mi tak.
Potom se objevilo velké, dlouhé jezero a to mě dovedlo až do Kamloop, dnešního cíle. Je to docela velké město, jen jsem zatím projížděl, ale bylo větší, než jsem čekal. Hotel jsem našel, bez problému se ubytoval (pokoj klasika včetně kávovaru) a vyrazil jsem jen na obhlídku blízkého okolí. Ale za chvíli jsem byl zpět, šel jsem do bazénu, něco málo snědl a do pelíšku. Jo – vedle hotelu je steak house – ale to jsem si nechal na zítřek…
Kamloop a okolí
Po snídani, která byla tradičně dobrá, bohatá a hezká na pohled, jsem na základě večerní porady s Mr. Googlem vyrazil na takovou okružní cestu kolem Kamloop. Cíl byl městečko Merritt, ale jak jsem zjistil, cesta byla zajímavější než samotné městečko. To bylo takové malé, ospalé a typicky kanadské, nic, co by mě nějak víc zaujalo, tam nebylo. Věci jako čistota, parkovací místa, obchůdky atd. už beru jako samozřejmost.
Ale cestou tam i zpět mě zase uchvátila krajina. Hodně jezer a stačilo jen odbočit z hlavní cesty a vždycky jsem narazil na jezero nebo jezírko. Kanaďané jsou cestovatelé po své zemi.
Cestují zřejmě po celý rok a bohatě využívají toho, že země je na jejich cestování připravena. Skoro u každého jezera nebo na zajímavých místech (na ty zajímavosti vás upozorní informační cedule kolem cesty - je na nich silueta otce, který synovi někam do dálky ukazuje…) najdete připravené ohniště, záchod, grilovací místo a někde dokonce pevnou telefonní linku. Ono totiž celá Kanada není pokryta mobilními operátory a proto ty pevné linky. A ani jednou jsem neviděl utržené sluchátko, poškozené toalety nebo něco jinak negativního. A Kanaďané přijedou svými kempry nebo čímkoliv (mají i autobusy upravené na kempování, za ně kolikrát připevní své osobní auto, které táhnou na místo a potom je používají na vyjížďky kolem) kamkoliv, najdou místa připravená na jejich pobyt. A taky dost jich sebou veze loďky různých velikostí a rybaří. Mám dojem, že rybaření je jejich národní vášeň a lososi – to je něco, čemu prostě neodolají. A nedivím se. Nezažil jsem na vlastní oči tah lososů proti proudu do míst, kde kladou jikry a zachovávají tak rod, ale slyšel jsem o tom hodně. Co jsem ale viděl na vlastní oči, to byly „vyhlídky“ pro turisty. Na místech, kam chodí medvědi lovit lososy, jsou takové dřevěné tribuny, na kterých sedíte a díváte se, jak to probíhá. Neviděl jsem, ale propagační materiály hodně napoví. I když je beru s rezervou. Ale to je všeobecně známá věc. Co jsem se ale dověděl až na místě je to, že nezajímavější je pozorovat jak medvědí mámy učí medvíďata lovit lososy. Staří medvědi to jsou stroje na lovení lososů. On totiž medvěd – podle informací z propagační brožurky – nemá po zimním spánku na starosti nic jiného než nabrat tuk na zimu a postarat se o vlastní rod. A tak loví, nabírá tuk a užívá si. Pár medvědů jsem potkal a všichni vypadali spokojeně. Jak by ne…
A taky jsem viděl opravdové ranče. Jako z amerického západu. Velké travnaté pastviny, bíle natřené ohrady a v nich koně, uprostřed stavení – jako ten ranč ze seriálu Dallas. Jak se jmenoval – Southfork?? Nejsem si jistý ale ten obraz v paměti zůstal a tady se najednou objevil. Dýchal z toho klid a pohoda a koně to dovedli k dokonalosti. Všechno bylo upravené, krásné. Fakt – radost se dívat. Je pravda, že jsem taky viděl na jedné straně cesty takový ranč a na druhé straně kdysi takový ranč, ale dnes už trochu ošuntělý s cedulí „For sales“. Ono nic není zadarmo a vím, že za těmi krásnými a idylickými pohledy je práce lidí. Ale na tom všem je vidět, že tu práci dělají rádi, a to je na tom asi to nejlepší.
Na rozdíl od našich zvyklostí je všude jasně vidět, co je soukromý majetek a ten se v Kanadě ctí. Netroufl jsem si na taková místa vstoupit bez svolení a myslím, že jsem dobře udělal. U jednoho takového místa jsem zastavil, díval se, jak sedlají koně, jak je po projížďce zbavují potu a prachu, ale jít blíž jsem si netroufl. Ta jazyková nedokonalost mi v tom bránila. Všude jsem se normálně domluvil, ale tady by to bylo na povídání a na to si prostě netroufám. No, budu s tím muset něco udělat. Musím.
Do Kamloop jsem se vracel z opačné strany a viděl jsem, jak se v tomhle městě bydlí. Hodně domků, všechny se zahradami nebo zahrádkami, všechno pěkně upravené a všude místa pro aspoň dvě auta. Tím se to město trochu roztahuje, ale nevadí to, jezdí se auty. Ono se vůbec málo chodí pěšky. Když jsem potom večer seděl v tom steak baru a pochutnával si na výtečném steaku, tak i když už to bylo hodně blízko centra, chodců bylo hodně poskrovnu.
A snad poslední postřeh – Kamloop leží na břehu hodně velkého jezera a pohled, když slunce zapadá a na jezeru jsou bílé plachty lodí všech velikostí, je opravdu nádherný a romantický. A to jezero taky slouží jako letiště pro hydroplány, které jsou v Kanadě hodně používané. Opravdu to funguje tak, že na víkend se letí na nějaké jezero, tam je k pronajmutí chata a loví se ryby nebo zvěř. A potom zase hydroplánem zpět.
Tak, postel už volá a zítra mě čeká Jasper – jednak městečko a jednak národní park – oboje je Jasper. Těším se…
