Článek
Letiště Vancouver
Část příletová je oddělená skleněnou stěnou od části odletové. Není tam moc vidět a ani jsem v tu chvíli na odlet nemyslel a díval jsem se dopředu a snažil se z chování jiných pochopit, co mám a co nemám. Taková látková svodidla a asi 15 slečen v uniformách nás směrovala k celkem 12 pracovištím imigračních úředníků a postupně se utvořil had, který ale pomalu a vytrvale postupoval. V hlavě jsem si sumíroval anglické věty, které jsem chtěl použít, ale všechno bylo jinak. Úřednice černá jak bota se zářivým úsměvem na mě vypálila první otázku a tak jsem jí řekl, že moje angličtina je poněkud slabší, ale že se budu snažit, abychom si porozuměli. Usmála se, změnila styl řeči. Najednou to byly krátké věty, jednoduché, pomalu vyslovované a já jsem měl radost, že rozumím. Skoro všemu. A vysvětlil jsem, odkud jsem, proč jedu do Kanady, skoro jsem přísahal, že nebudu v Kanadě pracovat a ona na závěr vykouzlila ještě krásnější úsměv, přivítala mě v Kanadě a vpustila mě na území Jejího Veličenstva. Hotovo.
Kufr na mne už čekal na kolotoči a tak jsem ho zběžně prohlédnul, všechno v pořádku a díval jsem se, jak najdu půjčovnu aut. Auto jsem měl zajištěné, jen ho vyzvednout. A piktogramy s autem a malým klíčkem mě nasměrovaly ven z budovy, prošel jsem asi 150 m po chodníku, kde kufr nedělal vůbec žádný rámus (jak je to možné?), vešel do podzemní garáže, hodně velké garáže, bez problému našel „mou“ půjčovnu, bylo jich tam víc, a položil jsem před úředníka doklad o tom, že mám auto zamluvené a zaplacené. Vzal vysílačku, zavolal Samuela a přišel hodně snědý pán v obleku s vázankou, vzal mi kufr (nedal jinak) a požádal mě, ať jej následuju. Za chvilku jsme stáli u auta – bylo to Toyota Corola, měla najeto 700 km, automat, klimatizace… Zeptal se mne, jestli mám řidičský průkaz, vidět jej nechtěl, dál se zeptal, jestli jsem řídil auto s automatem (řekl jsem mu, že jedno takové mám doma) a ukázal mi, že auto je nepoškozené, nepodřené, že má plnou nádrž, kde se otevírá nádrž na naftu (to hodně zdůraznil) a kufr. Podal mi klíče, kufr dal do auta, usmál se, popřál mi hezký pobyt v Kanadě a hodně dobrých záběrů při focení (viděl ten batoh a stativ) a vypustil mě do Vancouveru.
Opatrně jsem vyjel z podzemního parkoviště a na prvním lepším místě jsem zastavil a z batohu vyndal navigaci a připravil jsem ji v autě na používání. Chvíli jsem byl napnutý, jestli se navigace chytí – měl jsem sice koupenou mapu Kanady, ale doma jsem ji odzkoušet nemohl, protože doma, v Evropě, jsou úplně jiné souřadnice a mapa Kanady se vůbec nechytla. Ale tady to dopadlo výborně, zadal jsem adresu hotelu a opravdu opatrně jsem se zapojil do provozu. Ale šlo to nad očekávání dobře. Později jsem pochopil mentalitu kanadských řidičů. Teď napíšu jen tolik, že dodržují předpisy a jsou klidní a ohleduplní. A tak jsem v klidu a pohodě dojel k hotelu Sandman, zaparkoval a uvědomil si, že vlastně nejsem vůbec po cestě unavený a že nepotřebuji hned do postele.
Na recepci všechno v pořádku, věděli o mně, dostal jsem kartu ke dveřím a ubytoval se. Jen jsem kufr a batoh postavil na zem, vzal jsem s sebou Nikona a vyrazil jsem do ulic. A byl jsem hodně zvědavý. Počasí ideální, svítilo sluníčko a tak jsem se vydal na průzkum. První překvapení bylo, když jsem čekal na křižovatce na zelenou pro chodce. Pořád mi bylo něco divné, ale až po chvíli jsem pochopil, co to je. Signalizační světla pro auta byla na rozdíl od světel u nás umístěna ZA křižovatkou nad středem vozovky. Je to výhodné pro všechny. U nás když stojíte na světlech jako první, máte světla po pravé ruce anebo nad sebou. A když vedle Vás v pravém pruhu někdo zastaví, na světla nevidíte a musíte se kroutit, abyste viděli světla nad sebou. Tady ne – světla jsou za křižovatkou nahoře a všichni na ně pohodlně vidí. Maličkost, ale moc se mi to po celou dobu cestování líbilo.
Další poznatek – chodník jsem měl skoro celý jen pro sebe. Pěšky se moc nechodí, jezdí se auty. Jezdí se na naše poměry pomalu a klidně. A chodec je chráněný živočich, můžete vstoupit kdekoliv do vozovky a všichni ohleduplně zastaví nebo zpomalí a nechají vás projít. Oni to ale lidé nezneužívají a drtivá většina jich používá přechody, kterých je dost a jsou dobře značené a opatřené světelnou signalizací, která chodce upřednostňuje.
Problémy s parkováním nejsou, míst je dost, ale je pravda, že jen málokde je parkování zdarma. Jen u obchodů, některých restaurací, ale jinak jsou hodně parkovací automaty nebo jiná kasírovací zařízení, kterým jsem za celou dobu neporozuměl a nepoužíval jsem je. Parkovací automat je fajn – vhodíš minci nebo mince a ukazatel vyjede na stupnici do 120 minut a začne odpočítávat zbývající parkovací čas. Když jde kolem kdokoliv, hned vidí, jestli ještě můžeš a kolik můžeš. Jednoduché a praktické. A policisté jedou pomalu kolem a koukají – kde je ručička na nule, tak mají práci. Ale po pravdě řečeno, za celou dobu jsem je neviděl pokutu vybírat. Neměli důvod. Ani já jsem nenašel parkovací automat s nulou a obsazeným místem. Nedělá se to.
Tak jsem šel kousek po první ulici, která mě napadla a viděl jsem velký obchod s nápisem Dollarrama a neodolal jsem a šel se podívat. A k mému překvapení to byl obchod s potřebami pro zvířata. Nechce se mi použít slovo zverimex, protože to bylo něco úplně jiného. Klimatizovaný, velký prostor, hodně místa mezi regály a žádné pachy. A bylo tam úplně všechno pro snad všechna zvířata. Protože máme fenku Sáru - Tosa Inu - tak jsem se díval a řeknu vám, že být psem v Kanadě je prostě paráda. Když pániček chce, v tomhle obchodě dostane všechno. A když jedna paní koupila velký pytel granulí, přichvátal prodavač, naložil pytel na takový vozíček, zajel na parkoviště, naložil do kufru a poděkoval paní za nákup. Ještě jednou – bylo tam opravdu všechno, na co jsem si já vzpomenul.
A přes ulici byl takový nějaký podnik s nápisem Tim Horton. A psali tam na billboardu, že se Tim Horton vrátil zpět a všichni budou mít zase radost – no, šel jsem dovnitř. Vlastně tak trochu Mc. Donald ale přece jen jiný. Když jsem si objednal takovou speciální kávu, prodavačka vzala sklenici a ptala se mně, jak se jmenuji. A poněvadž jsem se před tím díval a pochopil jsem systém, řekl jsem, ať tam nakreslí hvězdu (star) jestli to umí. Udiveně se usmála, nakreslila star a já si sedl, čekal, až se od pultu ozvalo hlasité „STAR“ a věděl jsem, že mám svoje hotové. A tak když jsem se díval a poslouchal, věděl jsem, že vedle mě sedí Joan a Henry atd. Dobrý nápad pro lidi, kteří na to mentálně mají, kteří nejsou uzamčení sami v sobě. Je úžasné, když se můžete obrátit na někoho, koho vidíte poprvé v životě a říct – Henry, můžeš mi prosím Tě podat mléko?? A Henry mléko podá…
Ale začal se hlásit spánkový deficit a tak jsem šel zpátky do hotelu a vlastně se poprvé podíval na pokoj, který jsem dostal. A na hotel jako takový. Čistota, klimatizace a vůně – to byl první dojem. Na recepci úžasní lidé – oni jsou v Kanadě všude, nebudu už to opakovat (možná), ale dnes, s odstupem času a po opadnutí prvotního nadšení a někdy možná až nekritického obdivu odpovědně říkám – kdo v Kanadě nějakým způsobem slouží lidem – obchod, čerpačky, průvodci v národních parcích, strážci v národních parcích, imigrační úředníci, posádky lodí a malých člunů – prostě kdo má sloužit, tak slouží. A není v tom nic podřadného, cítíte na těch lidech, že vám slouží rádi a že to není jen služba. Je to o tom, že se potkají dva lidé, jeden něco chce nebo potřebuje a ten druhý se mu snaží, opravdu snaží vyhovět v co největší míře. Z počátku jsem byl nesvůj, když se mě prodavačka v takovém občerstvení zeptala, jaké jsem měl ráno, co mě dnes čeká, jakou kávu mám nejraději… A očekávala, že se já zeptám jí, jak se jí pracuje, jestli potkává dobré lidi, jestli si taky dává kávu, kterou tam prodávají lidem… Kratičký rozhovor a najednou se cítíte úplně jinak. A nepoznáte, že ona takhle mluví s lidmi pořád, neobtěžuje ji to, směje se, má dobrou náladu. A tohle platí o všech místech, která jsem navštívil. V těch několika málo lekcích angličtiny jsem se dověděl, že při setkání se lidé zeptají How do you do??? Odpoví se How do you do a hotovo. Že to formalita, fráze, která se používá. Není to pravda, nesetkal jsem se s tak formálním pozdravem nebo zahájením rozhovoru ani jednou. Možná proto, že Kanada je tak velká a má hodně malý počet lidí na kilometr čtvereční si lidé rádi povídají, když už se potkají. A mají to pod kůží, protože to platí i v tak velkém městě, jako je Vancouver.
Ale zpět k pokoji – až postupně jsem poznal, že pokoje v hotelích jsou co do vybavení skoro stejné. Já cestoval sám a oni pokoje pro jednoho nemají, aspoň já neviděl ani jeden. Vždycky je tam obrovská postel a vedle ještě jedna taková. Čtyři by se tam, vyspali úplně nádherně. A já tam trůnil sám. Když nebyla minikuchyňka, tak určitě byla varná konvice, lednička a kávovar. A u kávovaru připraveno všechno na zhotovení dvou dávek kávy, to je asi 6 porcí kávy. A tohle bylo každý den doplňováno, takže kdo má rád kávu – musí být unesen. Je to trochu jiná káva, než jsme zvyklí, ale pít se dá a já si docela zvyknul a chvíli po návratu mi chyběla. Každé ráno jsem se doma díval do kuchyňského koutu, ale ani kávovar, ani káva, cukr a smetana v prášku. Tak zase až v Kanadě…
Samozřejmostí je koupelna a příslušenství. Ve všech hotelích, kde jsem byl ubytovaný, byl vnitřní bazén, někde i venkovní, hodně sauna, vířivky atd. Jednoduše řešeno, ubytování bylo vždycky dobré, nikde jsem nenarazil na něco, co by mi pobyt komplikovalo. (A ten úžasný personál to ještě všechno o jednu úroveň pozvedával.)
No, se spaním to bylo všelijaké, ale rozhodl jsem se, že se budu řídit časem místním, nastavil jsem si tak hodinky, telefon a počítač a přesvědčoval jsem se, že se s časem nic nestalo. No, někdy to nevyšlo, ale nějaké zásadní problémy jsem s tím časovým posunem neměl. Ani po návratu domů. A docela dobře jsem se vyspal a byl jsem hodně natěšený na cestu do městečka Hope, kde bylo moje první zastávka.
Městečko HOPE - první zastavení
Snídaně – tady tomu vévodí slanina. Opečená pěkně do křupava a je ještě k tomu hodně voňavá. A vajíčka na všechny způsoby. A káva, džusy, ovoce, ovesné vločky nebo přímo kaše z ovesných vloček, pečivo a nějaké sladkosti. A javorový sirup a burákové máslo. No, nedával jsem si moc, ale ochutnal jsem, co mě zajímalo. Burákové máslo mě trochu zklamalo, slanina byla úžasná a javorový sirup – hodně sladký, ale chuť výborná. Bude to můj průvodce chuťový Kanadou. Kávu si každý připravoval sám na složitém zařízení, ale okoukal jsem postup a nevybočil jsem něčím, co tam nepatřilo. Ale po pravdě řečeno – takový pocit malé nejistoty tam byl. Ale to bylo tím, že to bylo první ráno. A zase - klid, lidé se zdravili, usmívali - cítil jsem se tam moc dobře.
Hope je naděje a já byl docela rád, že vyjíždím první den do městečka s tak slibným názvem - naděje. Z Vancouveru ven to šlo krásně, navigace fungovala bezchybně, auto poslouchalo jako nové a tak jsem jen koukal kolem sebe. A bylo na co.
Jako první mě zaujal stav kanadských silnic. Už ve městě jsem si všimnul, že povrch vozovek je lepší než u nás, žádné praskliny, zvlnění nebo dokonce díry. A mimo město zrovna tak. Jel jsem po „highway“ ale mají na dálnice jiné požadavky. Ta jejich dálnice je určitě lepší než naše, už jenom to, že má krásný povrch, zaručuje klidnou jízdu a opravdu mě nikdy a nikde nepřekvapila nějaká díra ve vozovce nebo něco podobného. Rychlost? Na 80 % cest je maximální rychlost 90 km/hod. Vše se udává v metrické soustavě, nejsou tím pádem žádné problémy. Někde se ukáže i 100 km/hod a výjimečně 110 km/hod. Větší povolenou rychlost jsem neviděl. A dodržuje se. Všude a vždycky. Hodně rychle jsem si na to zvyknul a musím říct, že je to příjemné. Klidně jsem si prohlížel kudy jedu a užíval jsem si relaxační jízdy. Naše dálnice jsou, řekl bych, víc postavené na na obdiv. mosty, estakády atd. Ale bude to určitě o normách a předpisem. Tady jsem několikrát viděl, že se možné se na dálnici obrátit do protisměru. Ve středním travnatém pruhu je kousek vyasfaltovaný, svodidla jsou přerušena a značka to dovoluje. Není tady tolik mimoúrovňových křižovatek, kde by se dalo otočit. Pro nás nezvyk, ale je to určitě praktické.
Několikrát se stalo, že se najednou oba jízdní směry od sebe oddělily a objeli jsme tímto způsobem kopec. A po několika kilometrech jsme se zase „setkali“. Zvláštní, ale asi levnější než tunel nebo odstraňování kopce.
Do Hope to uteklo, nebylo to daleko a během seznamování s jízdou jsem si ani neuvědomil, a byl jsem na místě. Cestou jsem neodolal a zastavil u čerpací stanice – nepotřeboval jsem tankovat, ale byl jsem zvědavý. Pěkná čerpačka značky Husky, čisto, možnost sprchy, občerstvení, tankování, mytí auta – prostě tak by to mělo být. Jen ten stojan na čerpání vypadal složitě, ale zbaběle jsem to odložil na dobu, až budu muset.
Navigace mě zavedla až před vchod do motelu, bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a byl jsem celý natěšený, že to tak krásně klape. Ubytování jako vždy bez problému, věděli o mně, pokoj standard – čisto, pohodlí, velká spokojenost. V Hope mě čekaly jen dvě noci a tak jsem hned po ubytování vyrazil zase ven, prohlédnout si městečko. Ono se pyšní tím, že se tam natáčel RAMBO I – to je ten díl, kde šerif chce dostat Ramba ven z města, tak trochu ho naštve a on se vrátí – dál je to známé. V městečku je vidět budova, kde ve filmu byla šerifova stanice s vězením, jsou tak nějaké fotky a je možnost podívat se do míst, kde se Rambo schovával před pronásledovateli. Tolik mě to nelákalo a tak jsem se vydal na procházku a poznával, jak se v takovém městečku bydlí. Všechno jsou jednoduché dřevěné domky, ulice jsou většinou pravoúhle na sebe, domky mají zahrádky, velké garáže a trávník a stromy a keře. Celkový dojem je úžasně přívětivý – čisto, všechno kvetlo, kolem řeka Frazier (mimochodem jedna z velkých řek, dříve byla zlatonosná, a proto se k ní váže hodně věcí z historie) – pohoda a klid.
A překvapení byla taky. Četl jsem o tom, že se pořádají tak zvané garážové výprodeje. Tady jsem to viděl na vlastní oči. Prostě udělají si pořádek v domě a garáži a kůlně, co nepotřebují, vyskládají před dům, a když chcete, vezmete si, co chcete a hotovo. Neplatí se nic, nikdo to nehlídá. Pokud chcete přece jenom nějaký peníz dát, je tam plechovka od kompotu a můžete tam svou pozornost zanechat. A co tam je – staré kočárky, televize, kávovary, panenky, židle a já nevím co. Nikde žádný nepořádek. Nevím, jak dlouho to tam tak je, ale asi to je dost praktické.
Druhé překvapení – značka, na které je vyobrazený medvěd s nápisem asi tohoto znění: „Nacházíte se v zemi medvědů. Nenechávejte jídlo volně ležet a odpadky dávejte do uzavíratelných nádob“. No, přiznám se, že jsem se rozhlédnul kolem sebe, ale nebyl tam žádný medvěd. Zatím. Nádoby na odpadky jsem potom viděl všude a přiznám se, že když jsem chtěl vyhodit nějaké odpadky, nedokázal jsem tu nádobu otevřít (jako medvěd) – ale zachránila mě jedna paní, která mé snažení viděla, přišla a jednoduchým způsobem nádobu otevřela. No, hrdý jsem nebyl, ale příště už jsem otvíral nádoby suverénně a díval se, jestli tam není někdo, jako já jsem byl. Že bych odborně poradil. No, nebyl.
A cesta vedla na konec městečka na břeh té krásné, velké řeky. Voda s odstínem do modra, za řekou hory se sněhovou čepicí – kdo má vztah k přírodě, musí si to užívat. Jako já. A mimochodem – od Hope až zpět do Vancouveru jsem každý den viděl vrcholky hor pokryté sněhem. I když bylo venku 35º C, sníh na horách se držel a byl takovým osvěžením.
Tak jsem šel pomalu zpět a docela se těšil do postele, časový posun se přece jenom hlásil a tak jsem druhou noc krásně prospal
Okolí Hope
Tak jsem se tak nějak vyspal, ono to tělo si pamatuje, ale musím se s tím i dál vyrovnávat. Pokud jsou zážitky a je se čím zabývat, jde to. Nesmí se nic nedělat…
A tak jsem se vypravil do Harrison Hot Springs – asi 60 km od Hope a podle průvodce by tam mělo být hezky. Na cestování jsem už tak nějak přivykl, navigace pořád bezchybná a tak jsem dojel v klidu a pohodě – snad ještě něco. Snídaně. Vstal jsem docela brzo a potichu šel dolů a tam jsem našel něco, co už potom nikdy nebylo. Byla to kompletně samoobslužná jídelna, kde nikdo z personálu nebyl a všechno si člověk musel sám. Ale připravené bylo všechno a všeho byl také dostatek. Samozřejmě káva, mléko, čaj a všelijaké vody. Chleba 3 druhy, housky, máslo, jamy, sýry, šunka, slanina, vajíčka syrová a na tvrdo, vločky, jogurty a nevím co ještě. Tak jsem si tedy osmažil slaninu, dal na to vejce a krásně to vonělo a chutnalo tak, jak vonělo. A myslím, že to byla ta vůně, co přilákala dalšího ke snídani a hned potom ještě pár. A všichni se pustili do slaniny a vajíček, k tomu káva, chleba – bylo to jak někde na návštěvě v kuchyni, kde si každý vařil podle sebe. Líbilo se mi to a dokonce jsem zvládal i takový lehký rozhovor jako odkud jsem, kam jedu, jak to, že sám, jak se mi líbí v Kanadě a ať se mi líbí v Kanadě. Pohoda, klid, úsměvy. Fakt hezké probuzení a dokonalý úvod do nového dne.
Harrison Hot Springs – (Harrisonovy horké prameny) – ano, je to lázeňské městečko jako vystřižené ze staré Anglie. Jak jinak – je na břehu jezera a za jezerem hory se sněhovou čepičkou. A modrá obloha a klid. Jenom jeden člověk v barevné vestě hodil po trávníku a sbíral listí stromů, aby byl trávník čisťounký. A byl. Stavby byly hlavně dřevěné a hlavní budova měla takové věžičky, všechno na bílo nebo bledě modré a vyzařovalo to všechno klid a pohodu. Pořád ještě bylo na Kanadu poměrně brzo a tak jsem potkával jen ranní běžce a pejskaře. Hned u hlavní ulice a promenády bylo malé jezírko, které bylo od jezera velkého oddělené jen takovou úzkou šíjí. A to malé jezírko sloužilo jako koupaliště, kolem tráva, houpačky, lavičky.
Lavičky – ty mě tedy dostaly. Jsou kolem celého koupaliště i kolem promenády a každá lavička nese vzkaz. Je umístěný na malé, kovové destičce, která je zasazena do opěradla lavičky. A každý ten vzkaz posílá někdo, kdo je mezi námi tomu, kdo už od nás odešel. A věřte, je to moc silné čtení. V těch vzkazech, protože to většinou jsou vzkazy, je tolik vyznání lásky, tolik poděkování za všechno, tolik víry ve shledání, že ještě teď, kdy to píšu, mám husí kůži a v očích mě pálí. Nestydím se za to, je to opravdu silné. Ale tam mi to připadalo moc a moc patřičné na to místo a podle mě to dost vypovídá o vztazích lidí mezi sebou. Viděl jsem to později ještě u Luisova jezera (snad se nepletu), ale rozhodně to bylo na více místech. Krásný zvyk nebo spíš možnost, jak dát najevo to, co bych najevo dát chtěl. Jeden z nejsilnějších zážitků, hodně lidský…
Jinak městečko jako klícka, krásně uspořádané, před domy trávník, houpačky pro děti – ale to už mě ani tolik nepřekvapovalo, na tohle se rychle zvyká. Teď mě vzhledem k těm dětem napadá – Kanada má ráda děti a hodně pro ně dělá. Viděl jsem hodně rodin s dětmi a všude je cítil takový krásný vztah mezi rodiči a dětmi. Já jsem všemu nerozuměl, ale přece jen dobře poznáte a vycítíte, když si děti a rodiče rozumí, když jsou v pohodě a v klidu. Když se dítě k rodičům chová jako ke kamarádům a stejně tak rodiče k dětem. Zní to příliš idealisticky, já vím a taky vím, že to tak určitě není všude, ale jsem si jistý, že je to tak většinou a že Kanada jako stát a hlavně Kanaďani, dělají pro děti opravdu hodně. Úplně běžné jsou v restauracích sedačky pro děti, dost hodně jsou koutky s hračkami, děti s rodiči jsou upřednostňování při nastupování kamkoliv, při pokladnách atd. Je to krásné vidět to jako běžnou součást života. A tak mě napadá – jak se to stane, že je to takové. Myslím si, že je to všechno ukryto ve výchově. V rodinné výchově. Protože podle mě má škola vzdělávat a rodina vychovávat. Jistě že ne tak striktně odděleně, ale v základě ano. Jaký příklad si vezmou děti z rodičů, které nikdy neviděli pracovat? Ale od toho raději pryč, já jen, že to nové prostředí vyvolává otázky. A o tom to cestování určitě taky je.
Po návratu do Hope jsem se těšil na oběd a předsevzal jsem si, že si dám pořádný steak. No, nedal. Protože díky jazykové nedokonalosti jsem si vybral něco, v čem bylo slovo steak, ale donesli mi nějakou housku, ve které bylo maso asi jako steak, ale bylo určitě mleté a potom teprve tepelně upravené, dál něco zeleného a sýr. A k tomu hranolky a zvlášť kečup a nějaké dresinky. Zklamání bylo velké, ale na druhou stranu jsem si pochutnal a ještě něco poznal. A i když se mi později několikrát podařilo steak podle mých představ objednat, musím poctivě přiznat, že některé naše restaurace umí steaky minimálně stejně dobře.
