Článek
A co teď?
Tak – věděl jsem od kdy do kdy a co s časem mezi tím, jak se na všechno to nové připravit?
Jasně že jsem průběžně čerpal informace z internetu, věděl jsem už více méně, co bych chtěl, přemýšlel jsem o tom kde jak dlouho být atd. Ale konkrétně všechno naplánovat a hlavně zajistit – s tím jsem potřeboval pomoc. Dostal jsem tip na cestovku, kam jsem se vypravil a bylo to jednoduché. Přišel jsem, řekl jsem, kdy přiletím do Vancouveru, kdy odletím a co chci mezi tím. A oni mi vypracovali itinerář, trochu jsme to doladili podle mých představ a potom už mi za krátkou dobu přišly všechny papíry na půjčení auta, na ubytování v městech, kde v budoucnu budu trávit vytoužené chvíle a ještě rady co neminout, co vidět a vůbec pár dobrých informací. No a účet, pochopitelně. Ale s tím je to jednoduché, zaplatí se a tím je to s ním definitivně vyřízené.
A bylo skoro všechno jasné – až na jedno. Co na sebe, co sebou, do čeho zabalit, co nezapomenout. Podle mně tohle bylo snad nejtěžší. Jako největší problém se ukázal stativ. Nutná věc na fotografování, ale neskladná, hodně neskladná. Poněvadž jsem se rozhodl pro jeden kufr a jeden fotobatoh, který si vezmu do kabiny, bylo nutné stativ nějak dostat do kufru, poněvadž do kabiny by to neprošlo, mohla by to být zbraň!!! No, prostě jsem demontoval nohy stativu a rázem se do kufru vešel. Sice zabral dost místa, ale já jsem toho zase tolik s sebou nebral a ze zkušenosti vím, že vždycky při vybalování najdu věci, které jsem vůbec nepoužil a tak jsem se tentokrát rozhodnul, že je s sebou nevezmu. (Stejně se to nepodařilo.)
No a tak jsem jednoho dne měl sbalen kufr i se stativem a nářadím na zpětnou montáž stativu do funkčního celku, fotobatoh se svým Nikonem, objektivy, bleskem, filtry, nabíječkami, SD kartami, notebookem Apple (je na cesty opravdu nejlepší), vodováhou, potřebami na čištění toho všeho, dálkovou spouští a vším, co jsem si myslel, že s sebou mám a musím mít. A k tomu ještě všechny možné doklady a papíry tak, aby byly po ruce. No, z tohoto okruhu mi nic opravdu nechybělo. A na židli ležely věci, které si na sebe obléknu na cestu – taky nic jednoduchého, ale zvládnul jsem to. Ještě jsem několikrát v duchu i v praxi všechno rozbalil a zabalil a nakonec jsem šel spát s vědomím, že jsem opravdu udělal všechno, co jsem mohl. To vědomí ale moc nepomohlo, noc byla – no jednoduše – nic moc.
Cesta
Na Ruzyni asi 90 km, vyjel jsem včas a s rezervou a po celou dobu cesty se nic mimořádného nestalo… Jen jsem si přál zažít to, co chtěl i pan Werich (Italské prázdniny). Jako že bych uviděl známého, stáhnul okénko, on by se zeptal kam jedu a já bych jen tak ledabyle řekl – do Vancouveru. On by nevěřil, usmál by se a myslel si svoje. Ale já bych jel dál a věděl, že to je pravda.
No, nikoho jsem nepotkal, nikdo se mě neptal a tak jsem celou cestu ještě uvažoval, jestli jsem udělal všechno, zabalil všechno, zamknul a všechny ty věci, které určitě znáte.
Zaparkoval jsem na předem zaplaceném místě v parkingu nejblíže u letiště a udělal jsem veledůležitou věc. Vyfotil si do mobilu číslo stání, kde jsem auto zaparkoval. Ono po několika týdnech se v tom parkovacím domě dost těžko auto hledá, ale to už jsou zkušenosti z minula. Důležité je, tu fotku chránit jako oko v hlavě. No a batoh na záda, kufřík do ruky a hurá k odbavení. Taky vlastně není o čem psát, všechno klapalo, palubní vstupenky jsem dostal hladce, letěl jsem do Frankfurtu a to je pro celní a pasové úředníky nezajímavé – žádné problémy. I batoh prošel jednoduše, jen jsem musel ukázat notebook, nevím proč. Ale prošel i on a začala jedna z důležitých, nezbytných a většinou nepříjemných věcí – čekání. Při leteckých cestách se musíte k cíli pročekat.
Vlastní odbavení je dnes, v elektronické době, jenom maličkost. Vezmou kufr, zváží, polepí a pustí ho po pásu do bludiště a od té chvíle jenom čekám a přeju si, aby kufr letěl tam, kam mám namířeno i já. Ještě se mi nestalo, že bych byl já tady a on jinde, ale umím si představit (nebo neumím), jaké by to bylo. No, víra, víra je mocný prostředek k zahánění neklidu a obav. Potom ještě přes pasovou kontrolu a vpustili mě do vlastního prostoru letiště.
Letiště jsou svět sám pro sebe. To naše, domácí letišťátko je milé, hezké, přehledné a předražené. Ale to jsou asi všechny, jenom na jiných to neumíme porovnávat anebo ani nechceme srovnávat ceny doma v obchůdku a ceny na letištích. Ono to nemá cenu. Co chci nebo potřebuju si koupím a hotovo. A když na to nemám, tak se nestresuju, nejedu nakupovat.
A nastává čas čekání. Během toho čekání jsem pochopil, proč mám být dvě hodiny před odletem na letišti. Kdysi, když jsem s otcem poprvé letěl letadlem z Brna do Prahy, bylo nás v letadle míň než v autobusu. A odbavování bylo bez kontrolních rámů, rentgenů a podobně. Ale dnes, kdy do letadla nastupují stovky lidí, to znamená nejen je odbavit a zkontrolovat, ale také se postarat o jejich zavazadla. No a to už přece jenom nějakou dobu zabere. A tak smekám nad pracovníky, kteří tohle zajišťují, poněvadž to je práce málo různorodá, málo inspirující, ale hodně důležitá. A tak jsem chodil mezi kosmetickými výrobky všech možných značek, prohlížel si vybrané lihoviny, koukal po časopisech, knihách a po všem tom, co mi nabízeli k ukrácení dlouhé chvíle a případně k ukojení hladu a žízně.
No, všechno má svůj konec a tak jsem se po nějaké době dostal ke svému sedadlu, byl jsem přivítán sympatickou letuškou, batoh jsem uložil do prostoru nad hlavou a byl jsem připravený na cestu. Letenku jsem si zabukoval už z domu a využil jsem tak možnost výběru sedadla a tak jsem seděl tak, aby mi křídlo nerušilo výhled a mohl jsem si cestu krátit pohledy z okýnka.
První část cesty vedla do Frankfurtu, je to kousíček a tak jsem stačil akorát sníst, co nabídli a už jsme přistávali. Letiště ve Frankfurtu je obr, opravdový obr, ale já jsem si z první návštěvy odnesl dojem, že je čisté, přehledné – řekl bych přátelské. Držel jsem se nápisů a piktogramů a bez problémů našel „gate“ na Vancouver. Zase chvilka čekání a potom už do letadla. Tentokrát bylo letadlo o něco větší, ale prostor pro sezení se nijak nelišil od toho předchozího. Představa, že v tomto prostoru strávím dalších 12 hodin, byla dost stresující, ale s tím se opravdu nedá nic dělat. K dispozici jsem měl televizi, filmy, hudbu, mapy, sluchátka a obsluhu, která byla i přes profesionalitu (nebo právě skrze ni) milá a ochotná. Jídlo bylo podáváno celkem třikrát, hladem jsem netrpěl, šlo to.
Nevím jak popisovat let, prostě sedíte a letíte. Pro mě bylo docela zajímavé pozorovat trasu letu na obrazovce. Docela mě překvapilo, že jsme letěli hodně na sever – mezi Anglií a Dánskem a obloukem se stáčeli nad Island a potom už jenom oceán a po něm ostrůvky, hodně ostrůvku, potom konečně pevnina a přelet přes celou Kanadu. Z té výšky moc není vidět, o to víc jsem čekal na chvíli, kdy budeme klesat. Bylo to krásné, přistávali jsme kolem poledne, bylo všechno vidět a já byl od prvního pohledu nadšený umístěním města na ostrovech, množstvím zeleně a vůbec, celkovým pohledem na město.
Po přistání klasika – někdo spěchá a ještě ani pořádně nestojíme a on už je v uličce a dává najevo spěch. Ku podivu z toho, co jsem já viděl, to byl jen jeden člověk. Jinak jsme v pohodě seděli a čekali na letušku, která klidně organizovala odchod z letadla pěkně řadu po řadě. A že nás bylo…
