Článek
Vlastně se to nedá ani přesně říct. Vyvíjelo se to, aniž bych věděl, dlouhá léta. Touhy kluka nad indiánkami, cestopisy, nad romány Jack Londona a tak dál. Ale to byly pořád touhy, o tom, že bych skutečně někdy byl v Kanadě skutečně, o tom jsem dlouho vážně nepřemýšlel. Abych to trochu osvětlil, v době, kdy jsem četl ty romány, se psal rok 1955 a víc… No a tak to v podvědomí přežívalo roky, aniž bych to věděl. A potom přišly změny jak ve společnosti tak i u mě osobně a najednou se ty zasunuté touhy dostávaly do popředí a já si uvědomil, že splnění snů není nemožné. A tak jsem na tom pomalu pracoval, až jsem jednou večer zjistil, že mám koupenou letenku do Vancouveru (tam a zpět), a že teď už musím začít vážně něco připravovat. Zní to bláznivě, ale nějak tak to opravdu bylo. Tohle je hodně stručné – trochu to přiblížím. Protože to vlastně bylo ze všeho nejdůležitější. Bez toho všeho bych nikde nebyl…
Touhu cestovat asi zažil každý. Někdo to přechodil, někdo tomu podlehl hned a u některých – jako u mne – ta touha dřímala a čekala na svou příležitost. A čekala opravdu trpělivě a dočkala se. Ne pozdě, ale přece. Snad jen trochu později.
Muselo se sejít hodně věcí, aby touha prorazila a přihlásila se. A sešlo se všechno, co je k cestování potřeba. Myslím si, že nejvíc ze všeho je nutné chtít. Zapomenout na všechna „ale“ a chtít. K tomu, aby chtění vítězilo, je nutné být zdravý aspoň natolik, aby zdravotní problémy nepřemohly touhu. Člověk nemusí být úplně zdravý, ale musí si být vědom toho, co na sebe chystá. A být na sebe už předem hodný a nechystat si předem problémy. Dál – volný čas na cestování. Tím nemyslím jen čas jako takový, ale možnost na čas odcestovat a nepřipravit doma nikomu povinnosti navíc, nikomu svým příjemným cestováním neznepříjemnit budoucí chvíle. Být vlastně ohleduplný k okolí. No a peníze – bez nich to nejde, ale myslím si, že touha se prosadí, až když nějak vycítí, že všechny výše uvedené věci a záležitosti jsou, když ne splněné, tak splnitelné. to už pár let, co jsem tohle zažil - a protože to byly opravdu hodně silné zážitky - přetrvávají a já bych se rád o ně podělil.
A ještě jedna okolnost, která mě hodně ovlivnila. Na mé cestě na Maledivy jsem se seznámil s člověkem, který mě dost popostrčil k cestování. Byl hodně zcestovalý, uměl o tom povídat a i přes svůj částečný handicap mě fascinoval vytrvalostí a vůlí věci poznávat a nevzdávat. A chtěli jsme do Kanady společně, naplánovali jsme si to a těšili jsme se. Dospělí se těší jinak než děti – není to tak bezprostřední, ale je to opravdovější v tom, že dospělý ví, co očekává a ví, co by si přál. A plnit si přání – to je důvod k těšení se na to. Jenže – nemoc překazila naše plány a já nechtěl a nějak jsem ani nemohl cestu do Kanady úplně z hlavy pustit pryč. A navíc – kamarád mě přesvědčoval poměrně úspěšně, abych jel. A že bych jel sám?? Tahle myšlenka ve mně začala docela silně klíčit. Nenechat se organizovat v průběhu cesty, sám mít vše v rukou, sám snášet rizika i nejistoty, ale taky si sám užívat pocit, že jsem to dokázal, sám si organizovat čas a směr a všechno. Krásná představa – ale i tak trochu obavy. V sedmdesáti už člověk přece jenom bere rozum do hrsti a zamýšlí se víc, než ve dvaceti. Jak zvládnu jazyk?? Velký problém – anglicky jsem se učil vlastně sám a patřil jsem do kategorie stálých začátečníků, i když postupem času jsem se dostal kousek dál. Domluvím se v tom, co potřebuju – ale nesednu si, abych si pokecal. To nezvládám. Ale nejedu si přece jen pokecat, že?? Co zdraví?? Zatím je to ještě dobré (je to tak, jak říkal Steeve Mc Quinn v Sedmi statečných…), ale co když?? Pojištění – určitě a dobré, to jsem si zařídil. Peníze – něco vyměnit a kartu s sebou. Co ještě – vlastně nic. V podstatě toho vlastně moc nepotřebujete – trochu mluvit, být zdravý a v pohodě a mít nějakou finanční jistotu. A víru v sebe, v dobro a lidi kolem sebe.
A já měl ještě jeden poměrně silný motiv – chtěl jsem z cestování přivézt krásné fotografie, které by mně kdykoliv připomněly, jaké to bylo, a jiným aspoň trochu moje zážitky zprostředkovaly – vlastně jen přiblížily. Proč jen přiblížily? Protože – a to je první poznání – nic, ani sebedokonalejší fotografie, povídání, malování a nevím, co ještě, nedokáže druhému poskytnout ten pocit, který člověk prožívá, když je „tam“. Když je on centrem tím, kdo vnímá, cítí a prožívá to všechno. Dobré, krásné i to jiné. A hlavně – nejde vyvolat myšlenkové pochody, které se v okamžiku prožívání dojmů při cestování v hlavě rodí, nejde zprostředkovat prožití lidských vztahů a návazností, které si člověk pod vlivem prostředí uvědomuje. A ne vždycky to je optimistické, pozitivní a příjemné. Ale tyhle pocity jsou v naprosté menšině – ale zapomínat by se na ně nemělo. I ony jsou totiž něco, co cestování přineslo a já si těchhle pocitů vážím stejně jako těch optimistických, nadějeplných a krásných. A dnes už to mám vyzkoušené – při prohlížení fotografií nebo při práci s nimi a najednou vybavují vzpomínky, které by asi bez fotografií už nikdy nebyly vyvolány a nesloužily k tomu, aby zprostředkovávaly svým způsobem to, co člověk zažil.
Až dnes jsem vlastně tak trochu překvapený, jak samozřejmá po tom všem byla pro mne Kanada. Ani jsem moc nepřemýšlel kam, bylo to v podstatě jasné. Kanada byla pro mne lákavá vlastně pro všechno, co jsem o ní věděl a hlavně nevěděl a chtěl vědět. A nebylo toho moc, co jsem věděl – byly to všeobecné znalosti, ale chtěl jsem zažít na vlastní kůži, jestli je to tak, jak jsem si to pamatoval z knih, jak jsem si to přečetl na internetu, jak jsem tu zemi měl v hlavě z dětství – prostě zvědavost a ta touha.
Ale ještě jednu okolnost, možná nejdůležitější ze všeho, tady musím zmínit. Jestli někdo má největší zásluhu, že se to všechno uskutečnilo, je to moje přítelkyně. Byla to ona, která mě pomalu a skoro až nenápadně přesvědčovala, že bych měl a že můžu. Kdyby to šlo, určitě bychom jeli spolu, ale prostě to nešlo. Ona je opravdu za tím vším, není to vidět, ale já to vím jistě, že je to její zásluha a aspoň tady jí chci poděkovat. Za všechno.
Takže jednoho krásného dne rozhodnutí padlo (touha se prosadila v souladu s možnostmi) a já si sedl k počítači, zjistil jsem si jak je to s počasím v průběhu roku a podle toho jsem si určil termín cesty a hledal letenky. A koupil jsem letenku do Vancouveru přes Frankfurt a toutéž cestou jsem taky plánoval let zpět. To bylo ze všeho nejjednodušší. Než jsem se nadál, měl jsem před sebou na stole vlastně podklad pro vydání palubní vstupenky. A bylo jasno od kdy do kdy. Ještě dnes cítím tu euforii, když mi to došlo, že do té Kanady poletím!!!Ani nevím, jak mě to napadlo, ale četl jsem že Vancouver je jedno s nejlepších měst na bydlení, z knížek jsem věděl, že Kanada je hlavně o přírodě - no, prostě i představy vyvolané knihami a fily mě lákaly. A tak jsem se jednoho dne odhodlal a vyrazil do Kanady.
Plán byl jednoduchý - přiletím, vezmu auto, pojedu do hotelu a druhý den vyrazím podle předem připraveného itineráře. A jak to bylo…
Ano, ještě napíšu, pokud to někdo bude číst…
