Článek
Prostě udeří znenadání – bez ohledu na to, kde zrovna jste a co děláte.
Třeba v obchodě, postáváte u regálu a předstíráte zájem o těstoviny, zatímco čekáte, až to přejde.
Nebo ve městě u výlohy, tváříte se, že obdivujete zboží a přitom hledáte nejbližší WC.
A pak přijde ta největší výzva – tvářit se, že je všechno v pořádku.
Ostatní starosti jdou stranou, zůstává jen boj s časem. A aby toho nebylo málo, přidá se i studený pot stékající po zádech – jasný signál, že tělo to myslí vážně.
Stojíte tam, každý váš pohyb je pečlivě promyšlený a ostatní vůbec netuší, co se děje.
Když máte štěstí, je poblíž záchod – a vy už vidíte světlo na konci tunelu.
Kabinka sice stojí před vámi, ale vaše soukromí tu má hodně tenké stěny. V hlavě se vám honí různé scénáře – předstíraný kašel, kýchnutí, možná i mobil, který „omylem“ pustí písničku.
Cokoliv, jen ne to nepříjemné ticho, ve kterém je slyšet i váš dech.
Po chvilce všechny plány selžou. Už není kam ustupovat – a vy se konečně uvolníte.
Úleva přichází, ale hned poté se snažíte zmizet dřív, než si vás někdo všimne.
Horší je to ve chvíli, kdy žádný záchod nablízku není. Jedete po silnici, kolem jen tráva a stromy. Nikde pumpa, nikde odpočívadlo. A pak konečně uvidíte kousek místa, kde se dá aspoň na chvíli zastavit.
Vyběhnete z auta, sednete si do kopřiv, ale to v tu chvíli vůbec neřešíte. Důstojnost je luxus, na který teď není čas. Z trávy kouká jen hlava a kolem vás projíždějí auta. A je vám to naprosto jedno.
Když je po všem, vrátíte se zpátky do auta a jedete dál, jako by se nic nestalo.
Jen vy sami víte, že jste právě absolvovali nejdramatičtější zastávku své cesty.
Každý to zná a každý to někdy zažil, jen málokdo o tom otevřeně mluví.
