Článek
Všechno to působilo upraveně a profesionálně a hned bylo poznat, kdo k podniku patří a kdo je host.
Dnes? Vejdete do restaurace a začnete tápat.
Servírka má krátké tričko a legíny, číšník mikinu s kapucí.
Jednou mě dokonce obsluhovala dívka v růžovém plyšovém overalu s oušky. Vážně, žádný výmysl.
Uniforma se vytratila a s ní i pocit profese s váhou: místo toho vládne pohodlí a autenticita.
Trochu tím ale ustupuje ta obřadnost. Když vám někdo donese talíř v roztrhaných džínách a kšiltovce dozadu, má člověk skoro chuť ho pozvat, ať si taky přisedne.
Občas ale narazíte na místo, kde se na staré pořádky nezapomnělo. Černé kalhoty, košile, zástěrka – nic okázalého, ale působí to tak nějak správně. Právě tam funguje jistota, že tohle je obsluha a tamhle host, a že každý má svou roli.
Je to podobné jako s pivem: někde ho natočí se vší parádou, s krásnou pěnou, jinde splaskne dřív, než se dostane ke stolu, a půllitr je naplněný jen tak tak, jako by se číšník bál, že přelije.
Ale nakonec, když vám někdo přinese dobře načepované pivo, uvědomíte si, že je vlastně jedno, jestli má motýlka nebo tepláky.
