Článek
Školy se usilovně snaží, aby dětem bylo ve třídě hlavně příjemně, aby žádné dítě nezažívalo stres a tlak na výkon. Důraz je kladen na tvořivost, imaginaci, projektové řízení a schopnost komunikovat v kolektivu.
Rodiče si přejí, aby všechny potřeby jejich dětí byly plně uspokojeny. Rodičům doporučovaná výchova ve smyslu, že dítě není třeba vychovávat, protože samo ví, co je pro ně dobré, hlavní je láska k dítěti, není ideální. Bezmezná láska může být pro dítě ničivá. Úkolem rodičů je nejen dítě milovat, ale i vychovávat, od narození ukazovat, co může, co ne. Co je pro něj nebezpečím, se kterým nemá zkušenost. Rodiče to znají, dětem se musí nastavit mantinely a hranice toho, co smí a co ne. Dnes a denně. Dítě se naučí nastavovat hranice nejen sobě, ale i druhému. Kdo se nenaučí nastavovat hranice sám sobě, nezvládne překonávat překážky a nebude schopen v dospělosti růst. Tím, že neumí nastavovat hranice sám sobě, nenastaví je ani těm ostatním a stává se kořistí pro domácí násilníky a pro manipulace všeho druhu. Bez hranic ani dospělý člověk není schopen bez problémů žít běžný život.
Nová generace má otevřené dveře do světa. Měla by být zdravě sebejistá, ale místo toho se se potýká s mnoha problémy a je v nedobré psychické kondici. Mohou za to moderní technologie? Covid? Genderové zmatení pohlaví, které mnohým odčerpá energii, protože si v citlivém období kladou otázky, které jsme si my dospělí klást nemuseli? Umělé rozdělování generací? Volná výchova bez hranic? Školské reformy, u kterých mám někdy obavu, že výsledkem je slabší orientace v historii a souvislostech, v logickém myšlení a jistá náchylnost k ideologiím. A především neschopnost vyrovnat se se stresem.
A učitelé? Jejich práci a spoluodpovědnosti za mladou generaci jim nezávidím. Vypadá to tak, že moc mají v rukách děti a rodiče, často neziskové organizace se svými programy a nikoli odborníci. Pod praporem wellbeingu, že se ve třídách mají všichni cítit dobře, učitel by ani neměl dávat špatné známky, kárání, případně poznámky by jim mohly narušit sbevědomí a pohodu. Kam to může vést? Učitelé ve snaze plnit zadání: pohoda především, raději po dětech nevyžadují příliš a mnohdy se jim podbízejí, aby byly v pohodě. Výsledky mluví za sebe. Bez ohledu na sestupnou úroveň vzdělávání vychovávají generaci, která při srážce s realitou se hroutí, ubližují si a pak je jim opravdu zle. První ročník bez číselného hodnocení, v současnosti i návrh na zrušení maturity a další úlevy křehké generaci.
Pokud má učitel ve třídě jednoho až dva asistenty, občas zasahuje pedagogický asistent, přidá se se svými doporučeními asistent, který má na starosti onen nový obor, wellbeing, divím se, že nepraští křídou o zem se slovy: „Já už to nebudu dělat“ (Vratné lahve).
Nebylo by dobře po zkušenostech uznat, že svět, který dětem my rodiče a učitelé vnucujeme, byť by byl pohodový a láskyplný, takový není a výsledkem při prvním neúspěchu a poznáním skutečné reality života se děti a mladí lidé hroutí, potřebují pomoc psychologa, psychiatra, psychofarmaka.
Není wellbeing jen lhaním o tom, že svět je jen krásný a dobrý, bez přípravy na realitu života? Lhaním dětem škodíme. A láska ve skutečném životě vždy nevítězí nad lží a nenávistí (Václav Havel).
Zdroj info: Radek Štěpán, Wellbeing ve školství: Další zbytečné pojmenování něčeho, co už dávno existuje, 7.3.2025, ePENÍZE
Obrázek: Pixabay, olenchic
