Článek
Seděla jsem na marketingovém semináři v místnosti, kde bylo přetopeno a lehce vydýcháno. Ve vzduchu se mísila káva s takovým tím pracovním odhodláním, které bývá na podobných akcích cítit skoro víc než prezentace samotná. Lektor byl mladý, energický a oblečený přesně tak, jak se dnes obléká člověk, který vám jde vysvětlit budoucnost. Úzké kalhoty nad kotníky, tenisky bez ponožek, výraz, jako by osobně vynalezl algoritmus. V jedné ruce držel kelímek s něčím ovesným, v druhé clicker a mezi tím vším rozhazoval slova, která vypadala česky jen z dálky.
„Potřebujeme reálně boostnout náš hustle. Buildovat brand. Šejpnout narrativ. Jinak ten byznys nebude deliverovat.“
Seděla jsem tam, mrkala a chvíli si upřímně nebyla jistá, jestli jsem přišla na seminář, nebo se stala rukojmím velmi specifického jazykového experimentu. On mluvil, my poslouchali. Mezi námi poletovaly výrazy jako insight, impact, visibility a awareness. Měla jsem chuť zvednout ruku a zeptat se, jestli by nám to nemohl celé ještě jednou přeložit třeba do slovenštiny nebo alespoň nějakého jiného slovanského jazyka.
Jméno jsem si nezapamatovala. Ne schválně. Obě hemisféry se výjimečně sjednotily a vyhodnotily ho jako nepotřebné pro přežití.
Říkala jsem si, že to je extrém. Takový ten jeden člověk, co se zhlédl v korporátní angličtině a tvářil se, že česky se mluví jen při evakuaci budovy. Jenže pak jsem otevřela LinkedIn a zjistila, že ten muž nebyl výjimka. On byl prorok.
Já jsem z generace, která četla knihy, psala rukou a byla vychovaná v přesvědčení, že když člověk něco ví, tak to prostě řekne. Normálně. S podmětem a dokonce s přísudkem. Občas, když je den obzvlášť vydařený, tak dokonce i s myšlenkou. Pak jsem jednou narazila na slovo mindset.
Pamatuju si to přesně. Seděla jsem doma, v ruce telefon, v druhé kafe, a četla větu: „Správně nastavený mindset je klíčem k tomu, jak odemknout svůj potenciál.“ A v tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco starého a poctivého tiše sesouvá k zemi. Nedramaticky. Žádná rána. Spíš jako když ve spíži sklouzne pytlík čočky z poličky a vy víte, že ho už nikdy nevrátíte přesně na stejné místo.
Od té chvíle už to šlo ráz na ráz. Vibe. Growth. Storytelling. Visibility. Najednou nestačilo něco dělat. Muselo se to posouvat, škálovat, komunikovat a ideálně ještě boostnout svůj hustle, aby to mělo správný drive. Člověk už nemohl mít obyčejný nápad. Musel mít vizi. Nemohl být unavený. Byl overwhelmed. Nemohl být zmatený. Byl out of the box a zároveň mimo scope.
A nejhorší jsou články. Autor Čech jak poleno. Jméno Novák, obličej z Kolína, ale píše, jako by se po těžkém úrazu probudil v coworku v Brooklynu. Jedna věta česky, druhá napůl anglicky, třetí už úplně v transu. „Moje learnings z leadership journey mě naučily, že autenticita není skillset, ale daily choice.“ To už nečtete text. To už sledujete jazyk, který sám sobě utekl z domu.
A pak ty posty. Ty dramatické posty. Jedno slovo na řádku.
Druhé.
Pak tři tečky.
A pak sdělení, které by v normálním provozu vystačilo na půl věty, ale tady se tváří jako zjevení na hoře. „Dnes jsem si uvědomil jednu věc. Growth bolí.“ Pod tím dvě stě lajků a deset lidí v komentářích, že tohle přesně potřebovali slyšet.
Já u toho sedím, čtu to, a nevím, jestli autor sdílí životní moudrost, nebo se mu jen zasekl Enter. Čtu jednou, nic. Čtu podruhé, začínám něco tušit. Potřetí už telefon jen otráveně odložím a cítím se jak člověk, který sice ví, co ta slova znamenají, ale netuší, proč jsou všechna v jednom odstavci. Něco sice pochytím, na plynulou konverzaci o brand awareness to ale opravdu není.
Na tom všem je nejzajímavější, že čím méně je v těch textech obsahu, tím víc je v nich angličtiny. Je to skoro fyzikální zákon. Jakmile někdo třikrát použije slovo journey, můžete si být téměř jistí, že se nikam nedostane. Jakmile začne mluvit o tom, že potřebuje líp odkomunikovat svůj personal brand, je velmi pravděpodobné, že už dávno neví, co vlastně chtěl říct. Jazyk tu neslouží k tomu, aby něco sdělil. Slouží k tomu, aby zakryl, že uvnitř často není nic než powerpoint, tři bubliny a slovo value.
Já tedy asi zůstanu provinční. Budu dál říkat, že něco píšu, místo abych budovala content. Že mám nápad, místo abych validovala koncept. Že jsem unavená, místo abych reflektovala svůj energy dip.
Jenže nejhorší na tom je, že to člověku vleze pod kůži. Nejdřív se tomu smějete. Pak to čtete častěji. A nakonec jednoho dne přistihnete sami sebe, že přemýšlíte, jestli by váš text nepotřeboval lepší vibe.
A v tu chvíli pochopíte, že je zle.
