Článek
Letím, až mi to ona potvrdí
Píše se únor 1962. John Glenn se chystá stát prvním Američanem na oběžné dráze Země. NASA tehdy poprvé použila k výpočtu trajektorie elektronické počítače IBM 7090. Glenn jim ale nevěřil. Před startem prý jasně řekl: „Sežeňte mi tu dívku. Pokud ona říká, že čísla sedí, letím. Jinak ne.“
Dívka se jmenovala Katherine Johnson. Čísla zkontrolovala. Seděla. A Glenn vzlétl a bezpečně se vrátil.
Počítač v sukních
Katherine nastoupila do NACA (předchůdkyně NASA) už v roce 1953. Přišla do oddělení West Area Computers v Langley ve Virginii. Slovo „počítač“ tehdy ještě neznamenalo stroj, ale práci žen, které ručně dělaly složité matematické výpočty. Oddělení bylo kvůli zákonům státu Virginie rasově segregované.
Johnson později v rozhovorech říkala, že segregaci v práci nijak zvlášť nepociťovala. „Všichni jsme dělali výzkum, měli jsme misi a na té jsme pracovali,“ vzpomínala. Přesto platila pravidla: jiná jídelna, jiné toalety, jiná budova.
Svůj vliv si ale nevydobyla protesty. Vydobyla ho otázkami.
Ženy z výpočetního oddělení měly obvykle jen dodat hotové výsledky a na porady nechodily. Katherine začala chodit stejně. Chtěla vědět, jak to všechno do sebe zapadá. Když se jí někdo ptal, co tam dělá, odpověděla jednoduše: „Práci za vás stejně dělám, tak proč bych tu nemohla být.“
V roce 1960 se stala první ženou ve své divizi, která byla podepsaná jako spoluautorka oficiální výzkumné zprávy. Stalo se to vlastně díky tomu, že její kolega Ted Skopinski odmítl zprávu dokončit bez ní.
Spočítám to pozpátku
Když se v roce 1958 NACA proměnila v NASA a rozjel se vesmírný program, inženýři narazili na zásadní problém – neexistovaly žádné učebnice pro výpočty vesmírných trajektorií. Nikdo před nimi to nepočítal, takže všechno se muselo odvozovat od základů. Katherine měla štěstí. Její profesor jí už na univerzitě připravil speciální kurz analytické geometrie zaměřený právě na pohyb těles ve vesmíru. Tehdy nevěděla, k čemu to jednou bude.
Ukázalo se to hned v roce 1961, při přípravě balistického letu Alana Sheparda. Inženýři počítali start a průběh letu dopředu. Katherine navrhla opačný postup. „Řekněte mi, kdy a kde chcete, aby přistál,“ řekla. „A já to spočítám pozpátku.“ Výsledek byl přesný na minuty.
U malé televize v horách
Největší zkouškou byl pro ni let Apolla 11. 20. července 1969, když Neil Armstrong poprvé vstoupil na Měsíc, seděla Katherine Johnson u malé televize na rodinném prázdninovém setkání v horách Pocono Mountains. A byla nervózní.
Věděla, že její rovnice jsou správně. Ale také věděla, kolik věcí se může pokazit. „Stát se může cokoliv,“ říkala později. „Je to stejné jako při řízení v dopravním provozu.“
Modul přistál. Posádka se vrátila. Svět oslavoval astronauty. Málokdo tušil, že přesná cesta na Měsíc a zpět stála i na výpočtech ženy, která původně ani neměla chodit na porady.
Třiatřicet let a jedna medaile
Katherine Johnson strávila v NASA třiatřicet let. Ani po Apollu 11 nepřestala být potřeba. V dubnu 1970 se Apollo 13 po výbuchu kyslíkové nádrže ocitlo ve vesmíru bez funkčního velitelského modulu. Posádka musela improvizovat návrat na Zemi a Katherine pomáhala s nouzovými trajektoriemi, které ji bezpečně přivedly zpátky. Do důchodu odešla až v roce 1986.
Zlatou medaili Kongresu dostala až v roce 2015. A o rok později přišel film Skrytá čísla, který její příběh i příběhy jejích kolegyň dostal k širokému publiku.
A zpátky k té větě z února 1962: „Sežeňte mi tu dívku.“ V době, kdy NASA přecházela od lidských matematiček ke strojům, si jeden z nejodvážnějších pilotů Ameriky nedovolil vzlétnout bez jejího souhlasu. To už není jen detail. To je celý příběh.
Zdroje:
NASA – She Was a Computer When Computers Wore Skirts
https://www.nasa.gov/history/she-was-a-computer-when-computers-wore-skirts/
NASA – Who Was Katherine Johnson?
https://www.nasa.gov/learning-resources/who-was-katherine-johnson-grades-5-8/
Britannica – Katherine Johnson
https://www.britannica.com/biography/Katherine-Johnson-mathematician
Wikipedia – Katherine Johnson
https://en.wikipedia.org/wiki/Katherine_Johnson
