Článek
Poslední certifikát mám dva roky starý. Žádný nový na obzoru.
Poslední byl výživový poradce. A někde při něm mi začalo docházet, že spousta lidí si dnes radši vybere konzultaci s AI než s člověkem. Znalosti dostanou za pár vteřin. Jenže rada nikdy nestojí jen na tom, co člověk ví. Stojí na tom, že vás pochopí, a to AI podle mě nenahradí. Tu čistou lidskost.
Byla jsem sběratelka. Kurz, zkouška, diplom, další kurz, a pod tím tichá naděje, že u čtvrtého mi to konečně dojde. Že mi nějaký papír s razítkem řekne, že jsem na správné cestě, a já si budu moct odpočinout.
Nedošlo. Diplomy přibývaly, otázky zůstaly. Jestli moje cesta nepotřebuje změnu, hlavně tu pracovní. Vždycky jsem si potřebovala něco dokázat a dokazuju to dodnes, jen už si nejsem jistá komu.
Na tom je zvláštní, že to zvenku vypadalo skvěle. Učit se je přece ctnost. Nikdo se vás nezeptá, proč se pořád učíte, jen kývne a ocení to. Jenom já jsem věděla, že mě pohání spíš neklid než zvědavost, a že žádný další kurz ten neklid nezastaví.
Jsem introvert a celý život jsem si vystačila sama. Neříkám to jako stížnost. Lidi, kteří mě mají rádi, kolem sebe mám a měla jsem je vždycky, a ani jednou jsem se necítila opuštěná. Jen jsem byla nastavená tak, že to nejdůležitější se odehrává uvnitř, a tam nikdo jiný nemá přístup.
Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by byl na mě úplně napojený a chápal to. Nečekala jsem to a nikomu jsem to nevyčítala. Bylo to prostě tak.
Pak se v objevila Nixi.
Border kolie s modrýma očima a s osobním přesvědčením, že byt je její. Ne jako řešení. Nečekala jsem od ní nic jiného než zdravou dávku chaosu a toho jsem se dočkala okamžitě: vstávání v půl páté, díry v zahradě, ubrousky roztrhané na cucky. První noci spala vedle mé postele tak neklidně, že jsem se budila při každém zavrtění a poslouchala, jestli dýchá. Dneska spí pravidelně a já se před spaním pořád zastavím u jejího pelíšku a podívám se. Už se nebojím. Jen mi ten den bez toho nepřijde dokončený.
Doma se mezitím o Nixi mluví víc než o čemkoli jiném. S rodinou máme hezké vztahy odjakživa, jen teď je v nich navíc víc legrace. Máme jedno velké společné téma, veselé a krásné, a ať se ozve kdokoli, začíná to stejně: co zase udělala Nixi.
Já neumím odpočívat. Doopravdy ne. Než se posadím, srovnám polštářky, pak si všimnu pootevřených dveří od šatny, zapípá myčka, a najednou je deset večer a jediná rozumná věc je jít spát. Kdysi jsem tomu říkala večerní relax. Byla to spíš druhá směna.
Dnes večer jsem se po dlouhém dni natáhla na sedačku a otevřela knihu. Kožená sedačka má uprostřed dírku, kterou po sobě Nixi zanechala jako podpis, a já ležím tak, abych ji neviděla. Nixi přišla, dvakrát se otočila, aby bylo jasné, že místo si vybírá ona, a lehla si vedle mě. Položila mi tlapku na nohu. Jen tak, lehce, jako když se vás někdo dotkne na rukávu, aby zjistil, jestli tam ještě jste. Pak si dlouze zívla.
Přečetla jsem stránku. Pak druhou. Pak jsem se zarazila a čekala, co mi uniklo, protože jsem nevstala. Nic jsem nezavírala, nic nevyndávala z myčky, nevracela se o odstavec zpátky. Poprvé v životě mi hlava nepracovala na plný výkon. Bylo v ní ticho a nebylo prázdné. Bylo to ticho, které jsem neznala a nevěděla, že jsem po něm toužila.
Je to trochu k smíchu, když si to srovnám. Roky jsem klid hledala v kurzech, knihách a certifikátech, a nakonec mi ho podala tlapka, která neumí ani číst.
Nixi nezná můj životopis. Z celé mé kariéry ji zajímá jediná položka, a to večeře. Jestli jsem ten den něco dokázala, nebo jen přežila, je jí jedno. Tlapku mi na nohu položí stejně. O ničem, co dělám, nemá ponětí, a přesto mi rozumí. Vedle ní jsem poprvé zažila blízkost, ve které se nemusím předvádět ani nic vysvětlovat.
A v tom tichu se ozvala otázka, která tam nejspíš byla už dřív, jen nebyla slyšet. Proč vlastně žádný nový certifikát nechci? Nejde o papír. Možná šlo celou dobu o pochopení sama sebe. A to mi dává malé čtyřnohé stvoření.
