Článek
Nixi jsou čtyři měsíce, a v poslední době si čím dál víc všímám jedné věci. Povely plní pořád stejně spolehlivě jako dřív – sedni, lehni, zůstaň, všechno na jedničku, bez zaváhání. Jenže u toho teď předvádí něco, co dřív vůbec neuměla: vlastní názor, a rovnou i mimiku k němu. Rozkaz beru, říká mi ten pohled, ale nečekej, že u toho budu předstírat nadšení. Kdyby uměla mluvit, nejspíš by za tím ještě dodala povzdech a otočení očí v sloup, aby bylo jasno, s kým má tu čest.
Zůstaň, ale nekoukej na mě tak
Řeknu „zůstaň“, Nixi zůstane. Sedí přesně tam, kde má, přesně jak dlouho má. Jenže oči jí přitom lítají všude možně – po ptáčkovi za oknem, po zvuku z kuchyně, po vlastním ocasu, který se náhle stal tou nejzajímavější věcí v místnosti. Celé to tělíčko je napjaté jako gumička těsně před puštěním, jasně vidím, že by nejradši vystartovala hned. Neudělá to. Poslechne. Ale ten pohled mi jasně říká, co si o tom povelu momentálně myslí, a zdvořilé to není.
Ještě před měsícem by na „zůstaň“ čekala s tou blaženou důvěrou štěněte, které neví, že by mohlo chtít něco jiného. Dneska ví. A dává mi to najevo způsobem, na který žádná kynologická příručka nemá kolonku – a kdyby měla, asi bych ji radši nečetla. Povel splní, ale odmítne se u toho tvářit, že jí to nevadí.
Gauč, nebo pelíšek? Nixi má jasno
Nejvíc si tenhle nový postoj buduje kolem kožené sedačky v obýváku. Kdysi zakázané území, dneska Nixina neoficiální adresa. Přes den si tam lehá, kdykoliv může, a večer, když přijde na řadu vlastní pelíšek vedle postele, dává najevo, že tenhle přesun bere jako osobní urážku. Nejde nikam s nadšením. Jde, protože musí, s výrazem někoho, komu právě sebrali lepší pokoj a nabídli ubytovnu.
Věděla jsem, že tohle jednou přijde. Nevěděla jsem, že to přijde takhle rychle a v tak konkrétní podobě.
Ticho, které nevěstilo nic dobrého
Včera jsem byla ve vedlejší místnosti, dělala jsem něco úplně obyčejného, a najednou mi došlo, že je v bytě podezřele ticho. Ne to obvyklé ticho, kdy Nixi spí. Jiné, delší, ticho jako vždycky před tím, než najdu něco rozžvýkaného – jenže tentokrát mi hlavou bleskla i horší varianta: vůbec nic nenajdu, protože to už sežrala.
Šla jsem se podívat. Na kožené sedačce, přesně na tom nejvíc viditelném místě, přesně tam, kam bych posadila návštěvu, zela čerstvě vykousaná dírka. Ne v koutě, ne vzadu, kde by to nikdo neviděl. Uprostřed. Jako by věděla, kam se dívám nejčastěji, a vybrala si to schválně.
Poprvé jsem na ni vylítla tak, že jsem se sama slyšela z předsíně. Hlas o oktávu výš, ruce v bok, věta, která nedávala smysl ani mně. „Fuj, ne“ to nebylo, tentokrát padlo něco míň profesionálního, co radši nebudu opakovat ani tady. Nixi si mě vyslechla s hlavou nakloněnou na stranu, jako by hodnotila spíš přednes než obsah.
Zábrana, která měla vyřešit úplně všechno
Po tomhle debaklu jsme to řešili jako pořádný inženýrský problém. Se synem, s pásmem, s výpočty, s tou důležitou tváří, jakou lidé nasazují těsně předtím, než něco totálně podcení. Patnáct centimetrů nad zemí, řekli jsme si. Dost vysoko, ať nepřeskočí a dost nízko, ať nepodleze, vždyť border kolie není had, ne?
Byla. Přišla jsem z práce, zábrana stála na svém místě, hrdá, pevná, přesně tak, jak jsme ji namontovali – bezpečnostní zázrak, na který jsme mohli být pyšní. Nixi byla taky přesně tam, kde měla být. Jenže to bylo za zábranou. Na gauči. Rozvalená, spokojená, s výrazem někoho, kdo se právě vrátil z dovolené a nehodlá se k tomu nijak vyjadřovat.
Patnáct centimetrů se totiž ukázalo jako naprosto irelevantní číslo ve chvíli, kdy máte doma tvora, který se dokáže rozplácnout do výšky palačinky a proplazit se místem, kudy by se za normálních okolností nevešlo vůbec nic se čtyřma nohama. Zábrana funguje bezvadně. Akorát ne proti Nixi. Proti všem ostatním v domácnosti, kteří chodí normálně, po dvou nohách, bez ambice stát se hadem.
Takže dneska mám doma nejdražší dekorativní překážku ve dveřích, jakou jsem kdy koupila.
Kdo se tu vlastně učí trpělivosti
Někde jsem četla, že aktivní a tvrdohlavá plemena mají naučit svého člověka trpělivosti, ne naopak. Přišlo mi to jako pěkná věta na plakát, ne jako popis mého života. Jenže čím déle stojím u toho „zůstaň“ a čekám, až Nixi přestane koukat na tu vytouženou svobodu za oknem, tím víc mi dochází, že to platí doslova.
Jsem člověk, co běžně nevydrží u ničeho déle než dvacet minut. A teď koukám na štěně, které se učí vydržet, zatímco je vidět, jak jí to leze na nervy – a poznávám v tom sebe s tak trapnou přesností, že bych se tomu nejradši vysmála. Občas mi při tom čekání cuká tělo úplně stejně jako jí. Rozdíl je, že ona to aspoň nemusí předstírat.
Nixi se učí, že zůstat na místě neznamená přestat chtít něco jiného. Já se učím to samé, jen s kávou v ruce místo pamlsku. Kdo z nás dvou to zvládne dřív, to zatím netuším.
