Článek
Vodítko, které už není
Sešly jsme se včera se sestrou a její Sofií, dvouletým jack russellem s duší penzistky. Jack russell má být čtyřnohý motor na baterky, co nezastaví. Sofie je výjimka, která to pravidlo jen potvrzuje – bez dvanáctihodinového šlofíčku se s ní na svižnou procházku, natož běhání, nedá počítat vůbec, a i po něm zvažuje, jestli se jí to fakt vyplatí. S Nixi si ale občas ráda vyrazí, tak jsme obě vzaly na vodítko a vyrazily vedle sebe. My dvě se zapovídaly, přestaly hlídat, co se děje o metr níž, a to byla chyba.
Netrvalo to dlouho. Ségra najednou drží v ruce jen úchyt, špagátek nikde. Nixi ho Sofii překousla napůl – nejspíš z čisté vstřícnosti, chtěla kamarádku pustit na svobodu. Sofie tu nabídku zvážila a odmítla. Zůstala sedět na místě, kde ji volnost zastihla, a čučela do dálky s výrazem někoho, komu právě otevřeli celu a on se rozhodl, že venku je stejně zima.
S kamarádkou Sofinkou
Bdělost, kterou jsem už jednou uměla
Tahle scéna mi jasně připomněla jednu věc: u chytrého tvora nesmí člověk na vteřinu vypnout. Tuhle ostražitost jsem už jednou měla – když byly moje děti malé. Tenkrát jsem myslela, že tahle etapa jednou definitivně skončí. Nikdo mi neřekl, že se ten instinkt jednoho dne probudí znovu, tentokrát kvůli štěněti, které je navíc rychlejší, mrštnější a s nulovým respektem k tomu, že už jsem si tenhle typ mateřství jednou odbyla. Malé dítě se učí chodit pomalu, krok za krokem. Nixi zvládne přeběhnout celou zahradu, než se stačím pořádně nadechnout.
Lov na nebezpečí
Ta bdělost se teď nejvíc procvičuje u předmětů, které samy o sobě vypadají naprosto nevinně. Ovladač od televize leží na stole, Nixi ho začne okusovat, a mně bleskne hlavou: baterky. Jejda. Ovladač letí na okno, mimo dosah, jako kdybych schovávala rodinné stříbro. Paralen na konferenčním stolku, položený na chviličku, protože kde jinde – jejda, taky pryč, na komodu, tam, kam Nixi zatím nedosáhne, i když bych na to nevsázela dlouhodobě. Prací gel vedle pračky, jen na tu chvíli, než hodím prádlo dovnitř – jejda, zmizí taky, protože Nixi je jedno, jestli je uvnitř bio vůně levandule nebo jed, hlavně že se to dá rozkousat.
Nejvíc to ale odnesla světýlka. Mám je doma všude, to se přiznávám bez mučení, jsem na ně vyložená fanynka. Ty přenosné vytahuju ze zásuvky při každém odchodu z bytu, to už mám vypilované jako profesionál. Jenže ne všechno se dá sbalit a schovat na skříň. Ozdobná světelná palma stojí na zemi, jak jinak, a svítí mi teď přesně jedním osamělým pruhem – zbytek si Nixi okousala větev po větvi, s trpělivostí někoho, kdo má na projekt čas a nikam nespěchá. LED pásek, co vede podél nábytku až k zemi, svítí už jen od metru a půl nahoru. Spodek nesvítí. Spodek totiž zemřel, tiše a nenápadně, jednu noc, o které nevím vůbec nic.
Celý byt se mi tak stěhuje patro po patru směrem vzhůru, akorát že se nestěhuju já, stěhuje se všechno nebezpečné kolem mě, a to v tempu, které by leckterá stěhovací firma záviděla.
Naštěstí nic, na co si Nixi brousí zuby, zatím neskončilo telefonátem na toxikologické centrum. Zbytek její kořisti je jen nevinně otravný – akorát o to vytrvalejší.
Koukáme na telku
Prádelní koš jako obchod s prádlem
Koš na prádlo má malé dírky na větrání, akorát velké na to, aby se do nich daly zaklesnout zoubky, a Nixi z nich umí vytáhnout kus látky s přesností krejčové. Nejčastěji jde o moje kalhotky – vytažené, rozžvýkané, a mně pak zbyde tak akorát pruh, se kterým bych se na veřejnosti rozhodně ukazovat neměla. Chvílemi mám pocit, že brzo budu muset řešit spodní prádlo stejně pravidelně jako granule.
Stejná důkladnost platí i pro věci, které jí koupím sama, s dobrým úmyslem a ještě lepší reklamou v hlavě.
Hračka s desetiminutovou zárukou
Nová plyšová hračka vydrží u Nixi zhruba deset minut. Ne proto, že by ji nebavila – naopak, bere ji smrtelně vážně, protože důležitější, než si s hračkou hrát, je zjistit, co přesně je uvnitř. Nitě, vycpávka, případně pískací mechanismus – všechno musí ven a na světlo světa, jako by dělala inventuru vlastního obchodu s hračkami.
Takhle dopadá úplně každý plyšák, bez výjimky, takže jsem přestala doufat, že další bude jiný, a radši jednám preventivně. Ještě než hračku vůbec předám, ustřihnu jí čumáček a očička – ano, chvíli mi trvalo srovnat se s tím, jak morbidně to zní, uřezávat plyšovému medvídkovi obličej ještě dřív, než ho vůbec potká štěně. Ale vím přesně, co bude první na řadě, a plastové očičko v psím žaludku není scénář, který chci risknout. Takže radši já s nůžkama v ruce jako preventivní chirurg, než jejda a cesta k veterináři.
Juuuu, nový plyšák.
Sprcha se svědkem
I moje sprchování má teď diváka. Nixi se packama opře o okraj vany, hlavu nakloněnou, a sleduje celý ten podivný rituál s výrazem někoho, kdo se snaží pochopit, proč si člověk dobrovolně stoupá pod tekoucí vodu, když má doma tolik zajímavějších věcí na okusování. Během té chvíle nepozornosti mi spolehlivě zmizí předložka – ne s dramatem, ne se štěkotem, jen tiše a účinně, jako profesionální kapsář. Vylezu na mokrou podlahu bosá, koukám na prázdné místo, kde předložka bývala, a vím přesně, kde ji najdu: rozžvýkanou v pelíšku, jako trofej z dnešní směny.
Kdo je tu vlastně ten chytrý
Když si to všechno sečtu – vodítko, ovladač, paralen, gel, světýlka, kalhotky, plyšáci bez tváře, předložka – vychází mi jedno: nejsem já ta, co má věci pod kontrolou. Jsem ta, co běhá o krok pozadu a doufá, že tentokrát uhodne, co bude další. Vlastně mi to připomíná dřívější testy inteligence, které jsem kdysi absolvovala se samolibým pocitem, že mi to docela myslí. Dnes vím jistě jen jedno – ať byl výsledek jakýkoli, Nixi by ho porazila levou zadní, a ještě by mi cestou k testu stihla ukrást tužku.
