Článek
Výbava jedné amatérky
Na zatmění Slunce jsem se chystala týdny dopředu, teda pokud „chystání“ znamená, že jsem si den předem vzpomněla a sáhla po svých dioptrických slunečních brýlích. Vypadaly profesionálně, měly dioptrie, měly filtr proti slunci – chybělo jim jen to jediné, k čemu jsem je ten den potřebovala: cokoliv, co by mělo šanci ochránit oči při pohledu přímo do Slunce. S touhle výbavou jsem vyrazila ven, jen já a Nixi, s pocitem, že jdu být svědkem výjimečné kosmické události, vybavená skoro jako astronom, jen bez toho hlavního vybavení.
Realita byla však kapku jiná, než jsem si naivně představovala. Koukala jsem nahoru, mhouřila oči, natáčela hlavu ze všech možných úhlů, jako by se tím zatmění mělo najednou stát viditelnějším. Neviditelné, oslnivé, a hlavně naprosto stejné jako běžný slunečný den. Zatímco všude jinde fotografové mačkali spouště a chytali dokonalé snímky zatmělého Slunce, já jsem si na vlastní oči ověřila, že dioptrické brýle z optiky se na pozorování vesmírných úkazů opravdu nehodí o nic víc než na cokoliv jiného, na co nejsou určené.
Zatímco jsem řešila vesmír, Nixi řešila krtinec
Nixi mezitím měla vlastní akci, se kterou moje kosmická ambice vůbec nesouvisela. Slunce ji nezajímalo o nic víc než kterýkoliv jiný den – tedy vůbec. Zajímal ji čerstvý krtinec u cesty, do kterého strkala čumák s takovým zápalem, že by se dalo usoudit, že objevila vchod do paralelního vesmíru, mnohem zajímavějšího než ten, co se odehrával nad našimi hlavami. Pak křoví. Pak něco v křoví, co jsem nestihla identifikovat a ani jsem se moc nesnažila.
Stály jsme tam vlastně obě a dívaly se každá jinam – já vzhůru, s brýlemi, co nefungovaly přesně tam, kde to bylo potřeba, ona dolů, k zemi, kde probíhala ta jediná událost, která pro ni měla smysl. Kdyby existovala soutěž v tom, kdo si toho dne z historické vesmírné podívané odnesl víc, vyhrála by border kolie s čumákem od hlíny, ne já se svým výhledem na obyčejné modré nebe.
Cesta domů
Cestou zpátky bylo najednou nezvykle ticho, jako by se i ptáci na chvíli odmlčeli. Byl to zvláštní úkaz – jako by celý kus světa kolem nás na moment ztratil zvuk, a pak ho zase tak nenápadně, jak zmizel, vrátil zpátky.
A stalo se něco, co se ten den nestalo ani jednou u samotného zatmění: Nixi se zastavila. Přestala čenichat, zvedla hlavu a chvíli jen tak stála, uši nastražené, jako radar, co náhle něco zachytil. Kosmická událost roku ji nechala naprosto chladnou, ale tohle podezřelé ticho ji na pár vteřin fakt zaujalo – asi v naději, že za ním bude něco k snědku, nebo aspoň k očichání. Nebylo. Pokrčila (pomyslně) rameny a vrátila se zpátky k čenichání, jako by ten výpadek vesmírného zvuku ani nebyl tak zajímavý.
Doma s profesorem
Domů jsem dorazila s nulovým vizuálním důkazem a s pocitem, že jsem si tu jedinečnou příležitost promarnila i přes brýle, které stály víc než rozumný člověk za sluneční brýle dá. Syn už měl fotky stažené na telefonu – ostré, barevné, se srpkem Slunce ukousnutým skoro až na tenký proužek. Přesně to, co jsem měla vidět a neviděla, protože místo dokonalého snímku jsem si domů odnesla vzpomínku na obyčejné modré nebe a pocit lehké blbosti.
„Tos to fakt prošvihla,“ řekl, a než jsem stihla cokoliv namítnout na obranu svých brýlí, spustil vysvětlování, proč k zatmění nedochází při každém úplňku. Otázku jsem nepoložila, ale u něj funguje i mlčení jako spoušť.
Měsíc prý nekrouží kolem Země přesně v téže rovině, v jaké obíhá Země kolem Slunce, ale s výchylkou asi pět stupňů. Kdyby tahle výchylka neexistovala, měli bychom zatmění při každém úplňku, pravidelně jako výplatu. Realita je nudnější: stín Měsíce se většinou do Země netrefí, prostě proletí nad ní nebo pod ní.
„Aha, takže je to jako když se snažíš propíchnout jehlou dvě děrované kartičky, co nedržíš přesně nad sebou,“ řekla jsem, abych ukázala, že dávám pozor.
„Ne tak úplně, ale dobrý pokus,“ odpověděl s trpělivostí, jakou jinak vídám leda u sebe, když Nixi po sté rozkouše tu samou bačkoru. Pokračoval: teprve když se ta vychýlená dráha srovná přesně do linky mezi Slunce a Zemi, dojde k zásahu – a to se povede jen zhruba dvakrát do roka, v okně dlouhém asi čtyřiatřicet dní, a protože Měsíc oběhne své kolečko za necelých třicet dní, během takového okna se většinou nějaká šance na zatmění najde. Někdy se trefí víc než dvakrát, a pak vyjdou za rok čtyři nebo i pět zatmění. A jestli z toho bude zatmění úplné, částečné nebo prstencové, už záleží na přesné geometrii toho setkání.
„A jak dlouho to teda trvá, to opravdový zatmění?“ zeptala jsem se, protože jsem si najednou vzpomněla, že jsem se celou dobu dívala nahoru přesně nulu vteřin, kdyby to k něčemu bylo.
Pár minut, řekl, tři jsou už hodně. Pak se odmlčel, jako by si dával pauzu před hlavním chodem. „Ale to nejlepší přijde teď,“ řekl. V roce 1973 nastoupila hrstka vědců do Concordu – tehdy nejrychlejšího letadla na světě – a vzlétla přesně ve chvíli, kdy se k Zemi blížil stín Měsíce.
„Aby ho chytili?“ zeptala jsem se.
„Aby s ním letěli,“ opravil mě. Concorde zrychlil na víc než dva tisíce kilometrů v hodině a vklouzl přímo do toho stínu, nad Saharou, a pak v něm prostě zůstal – letěl stejnou rychlostí jako tma pod ním. Na zemi by lidi měli na zatmění sedm minut. Ve vzduchu ho měli sedmdesát čtyři.
„To je jak sledovat film ve zpomaleném čase,“ řekla jsem, spokojená se svým přirovnáním.
„Spíš jako si tu tmu prodloužit desetkrát,“ řekl, a tou opravou mi vlastně ukázal, že moje analogie fyzikálně nedávala smysl, i když zněla dobře. Sedmdesát čtyři minut totální tmy nad pouští, zatímco já jsem tu svou tmu nezvládla natáhnout ani na tři vteřiny, a to jsem měla oči otevřené a brýle na nose.
Přikývla jsem s výrazem hluboké odbornosti a v duchu si slíbila, že příště si aspoň ověřím, jestli existují brýle, které jsou k něčemu, místo abych spoléhala na to, že dioptrie samy o sobě zvládnou i tohle.
Na konec jsem se zeptala ještě na to ticho z cesty domů. „Zvířata na tu tmu reagujou jako na soumrak,“ řekl. „Na chvíli prostě ztichnou, než zjistí, že se nic neděje.“ Aspoň něco, co jsem si nevymyslela – i když by mě zajímalo víc, co si o tom všem myslela Nixi, která tou dobou funěla do své misky a o žádnou kosmickou událost se nezajímala ani omylem.
Co si z toho odnáším
Zatmění jsem neviděla. Nixi ho neviděla taky, i když z jiného důvodu – nezajímalo ji to ani náhodou. Jediné, co jsme si ten den obě odnesly, bylo ticho na cestě domů.
Aspoň mám doma vlastního Concorda. Nelítá rychlostí zvuku, ale vysvětlí mi, proč mi to zatmění uteklo, rychleji, než bych to sama kdy pochopila sama.
Zdroje
nasa.gov – Eclipses and the Moon's Orbit
https://eclipse.gsfc.nasa.gov/SEhelp/moonorbit.html
en.wikipedia.org – 1973 Concorde eclipse flight
https://en.wikipedia.org/wiki/1973_Concorde_eclipse_flight
