Článek
Mám doma tři domácí mazlíčky a nulu svědků. To je základní matematika každého vyšetřování, které se u nás odehrává prakticky denně – něco zmizí, nikdo nemluví, a alibi zní u všech stejně: spal jsem, nebo jsem byl venku. Ani jedno se nedá ověřit, a přesně proto se z naší domácnosti stala nevyřešená kriminálka na pokračování. Nixi si přitom obvykle dělá alibi tím nejpohodlnějším možným způsobem – vyspávajíc ho spokojeně na gauči, zatímco já obcházím byt jako vyšetřovatelka, co nemá k dispozici jediný důkaz, natož ochotného svědka.
Bobek, který nebyl
Kočičí záchodek v koupelně je pro Míšu a Richarda spíš záložní řešení, většinou chodí ven a záchodek zeje prázdnotou celé týdny. Jenže občas se jim ven nechce, a tak ho použijí. Dvakrát jsem slyšela to typické hrabání, ten zvuk, po kterém člověk instinktivně sáhne po lopatce a vyrazí splnit svou rodičovskou povinnost. Přišla jsem uklidit. Nic. Písek čerstvě prohrabaný, důkladně, se vší pečlivostí, po samotném činu ale ani stopa, jako by ho někdo profesionálně uklidil, spláchl a stihl si ještě umýt tlapky.
Stála jsem tam s lopatkou v ruce a koumala. Nijak zvlášť inteligentní pohled to nebyl, spíš ten typický výraz člověka, kterému se v hlavě motá otázka bez odpovědi – kam se ty bobíky vlastně poděly, jestli náhodou rovnou nevysublimovaly do vzduchu. Fyzikálně nesmyslné, logicky nevysvětlitelné, a přesto to byla ta jediná teorie, která mi v tu chvíli dávala aspoň nějaký smysl.
Důkaz nemám. Mám jen hlubokou znalost jedné konkrétní border kolie, které je jedno, co ta věc je zač – hlavně že se dá sníst, odnést nebo aspoň pořádně prozkoumat.
Šunka a sýr, chleba zůstal
O týden později přišel případ s vybíravým viníkem. Na lince zbyl po snídani chleba se šunkou a sýrem. Odešla jsem na dvě minuty do koupelny. Vrátila jsem se ke chlebu úplně suchému, bez šunky, bez sýra, jako by si někdo vzal to nejlepší a zbytek vrátil s poznámkou, že tohle si teda nezaslouží. To mění celé vyšetřování. Nejde o hladového zloděje, co spolkne, co najde. Jde o gurmána s vybraným vkusem, který si vzal to nejlepší a suchý chleba nechal ležet jako neúctu k vlastnímu řemeslu. Podezřelí jsou pořád tři, každý se svou specializací. Míša skáče na linku odjakživa a snídani by si nikdy nenechala jen tak proklouznout bez kontroly. Richard se tváří, že jídlo od stolu je pod jeho úroveň, ale hlad tuhle důstojnost spolehlivě poráží pokaždé, i když by to nikdy nepřiznal. A pak Nixi, na kterou padá podezření nejvíc – dostane se totiž i na místa, která by mě samotnou vůbec nenapadla hlídat. Kdybych měla sázet, vsadila bych na ni. Ale kdybych měla dokázat proč, nemám nic než čistě instinktivní jistotu, se kterou by žádný soud nesouhlasil.
Andílek Nixi
Ovladač, po kterém se slehla zem
Nejtěžší oříšek zůstává ovladač od televize. Hledám ho měsíc. Nehledám soustavně s baterkou jako detektiv v akci, spíš mi jednou za pár dní dojde, že vlastně furt chybí, obejdu byt, nic, a nechám to být, dokud mi to za pár dní nedojde znovu. Zatím si pokaždé dojdu pro náhradní ovladač z jiné místnosti, a přemýšlím, jestli si na to rovnou nemám na Garminu zapnout aktivitu – „chůze za ovladačem“ by mi tak nakonec mohla přidat víc kroků než ledajaká procházka s Nixi.
A pak se to obrátí
Jako by nestačilo, že věci mizí, občas se i vracejí. Hračky, které jsem měsíce oplakávala jako ztracené, se znenadání objeví uprostřed obýváku, jako by si řekly, že dovolená skončila a je čas se hlásit zpátky do práce. Kde byly celou tu dobu, netuším – pod postelí, za skříní, nebo na nějakém tajném místě, které zná jenom jeden člen domácnosti. Podezřelá je totiž jen jedna, a jmenuje se Nixi. Mám podezření, že si v bytě vede vlastní, přísně tajnou evidenci majetku, do které mě prostě nepustí, protože na to očividně nemám dostatečné oprávnění.
Past, kterou jsem si koupila sama na sebe
Nejvíc mi o vlastní naivitě řeknou interaktivní hračky – ty, co mají schovávat pamlsky v přihrádkách, aby se psík musel snažit. Kupovala jsem je s pocitem, že tentokrát vyhraju já. Realita: pamlsek zmizí za pár minut, i z přihrádky, kterou jsem ještě před chvílí hrdě považovala za nedobytnou. Nixi je vyhledá rychleji, než já stačím vykoumat, jak je tam mám vlastně správně schovat. Nekupuju hračky pro psa. Kupuju si pravidelné ponížení v hezkém balení za tři sta korun.
Uzavřeno bez viníka
Sečteno podtrženo: bobek, co nebyl, šunka a sýr bez chleba, ovladač bez adresy, hračky, co se vrátily samy od sebe. Se dvěma syny v pubertě jsem si myslela, že mě už žádný domácí chaos nezaskočí a že mám na kdeco vlastní vysvětlení. Tohle vysvětlit neumím. Bydlím v domácnosti, kde vyšetřování nikdy nekončí a u soudu nikdy nikdo nestojí. Prý má mít každá domácnost svoje tajemství. Moje má navíc tři podezřelé a jednoho vyšetřovatele, který to celé zjevně nezvládá – mě.
