Článek
Do nedávna byl byt kočičí. Míša a Richard, oba čtyřletí, v něm nemuseli nic, kromě toho, že se občas urazili. Pak přišlo štěně border kolie jménem Nixi a kočky se na pár týdnů přestěhovaly na skříně a linky. Tam sedí pořád. Jen už ne proto, že se bojí.
Ráno mám načasované na minuty. Vstát, ven s Nixi, snídaně, sprcha, make-up, kabelka, auto. Kdyby to někdo natočil, vypadalo by to jako odpočet před startem rakety. Stačí jedna drobnost a odpočet padá.
Míša ve sprše
Stojím v koupelně, v jedné ruce řasenka, druhou nahmatávám tužku na oči, a dveře sprchového koutu mám jen pootevřené. Kout má zvýšenou vaničku, takže škvíra je vysoko od podlahy. Do koupelny vejde Míša. Nespěchá, ona nikdy nespěchá. Míří rovnou ke sprše a začne se cpát dovnitř škvírou, kterou by neprošel ani dobře vychovaný křeček.
Šmarjá, říkám si, vždyť se dneska nesprchuje (no vlastně nikdy).
Míša se sprchovat nechtěla. Měla tam schovanou živou myš, kterou tam nejspíš ubytovala už přes noc, aby ráno neztratila efekt. Než jsem stačila zamrkat, byla venku, myš v tlamičce, a už mizela do kuchyně. Pod stolem se usadila jako číšník, který právě přinesl hlavní chod.
Nixi lítala kolem stolu a nechápala nic. Věděla jen, že se děje něco důležitého a že jí uniká zásadní informace. To nemohla nechat bez povšimnutí.
Já neměla čas na lov myši. V mém ranním odpočtu tahle položka rozhodně nebyla. Vytáhla jsem Míšu za ocas, ona myš pustila a nastal chaos. Skončil tak, že jsem stála s lopatkou, na lopatce myš, a vyhodila ji na balkon. Míša seděla uprostřed kuchyně jako po slavnostním projevu. Nebyla uražená. Byla hrdá. Dala mi jasně najevo, že pozornost dnešního rána patří zásadně jen jí.
Odshora se obsluhuje lépe
Když je čas jídla, Míša s Richardem vylezou na linku a mňoukají tak zuřivě, hlavně Richard, že je jasné, kdo dostane první. Ne s Nixi. Ne po ní. První. Dokud nemají plná bříška, v bytě jiné jídlo neexistuje. Potom se spokojeně otočí a pozorují Nixi dole. Ta zvedá hlavu a kouká nahoru jako na oltář, na kterém se právě nic neděje.
Míša, Ríša a Nixi
Občas, když už mají kočky odpracováno u misky, Míša shodí mističku se zbytkem paštiky rovnou dolů. Dívá se přitom na Nixi. Nevypadá to jako náhoda. Nixi se na to vrhne tak rychle, že nemám šanci ji chytit, všechno sní a olízne se. Nechápe, že dostala almužnu. Myslí si, že se prostě povedlo.
Prkýnko
Kočky chodí ven samy. Koupelnovým okénkem, po prkýnku na stříšku a odtamtud dolů. Říkám tomu, že chodí prkýnkem. Míša to umí bezchybně. Richard je, jak to říct laskavě, v tomto směru poněkud omezený. Občas tu cestu zapomene. Pak buď zuřivě mňouká na celou ulici před vchodem, nebo sedí u dveří doma a čučí na kliku s vírou, že ji za něj někdo zmáčkne.
A pak se jde ven
Ráno a večer chodíme s Nixi ven na čůrání a bobo. Sejdeme po schodech na zahrádku, Nixi vybere místo a zaujme postoj. V tu chvíli se objeví Richard. Nebo Míša. Nebo oba. Přišli prkýnkem, samozřejmě. Postaví se přímo před ni a čekají.
Nixi má pud. Pud je silnější než bobo. Vyběhne, kočky vyletí na strom, ona se vrátí na místo a znovu zaujme postoj. Za chvilku jsou zpátky. Postaví se před ni. Stejný pohled, stejné místo, stejný záměr.
Po třetím kole to nevydržím a odvedu Nixi na vedlejší zahrádku za plot. Nová půda, čistý začátek. Nixi se chystá. A kočky tam jsou, přelezly plot s výrazem, že mají celé odpoledne volno.
Nixi letí za nimi. Bobo nikde. Mně už dochází trpělivost i její poslední zásoby.
Nakonec zbývá jen jediný způsob: obě kočky odnesu dovnitř a prkýnko zavřu. Nixi, konečně sama, udělá, co má, s výrazem šéfa, který vyhrál po dlouhých jednáních. Stojím na zahrádce s prázdnýma rukama a vyhraným bojem a napadne mě, že v téhle domácnosti mám poslední slovo jen tehdy, když držím dozor nad prkýnkem.
Ráno ho otevřu. Nemám na výběr.
