Článek
Pravidlo, které fungovalo
Kočky mě to naučily dávno. Co jim chutná, nepatří na linku. Míša s Richardem kradli výběrově: šunku ano, hrnek ne. Stačilo vědět, co je láká, a zbytek mohl ležet, kde ležel. Pravidlo fungovalo roky a byl to takový bonus: nemusela jsem si pamatovat, co na lince nechávám.
Nixi číhá
Pět měsíců
Nixi měla pětiměsíční narozeniny. Žádný dort, žádné přání, jen jsem zvedla oči od dřezu a stála tam, tlapky na hraně, brada těsně nad deskou. Na špičky se stavět nemusela. Najednou to byl nový svět, o půl metru výš, plný věcí, o kterých dosud neměla ponětí. Její čenich pracoval na plné obrátky. Můj mozek ještě nezaregistroval, že mám problém.
Najednou něco nesedí
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. První přišel toust. Připravila jsem čtyři a na talířku ležely tři. Počítala jsem je znovu. Čtyři, tři. Čtyři, tři. Nadzvedla jsem talířek, jako by se čtvrtý mohl schovat pod ním. Nemohl. Snědla jsem jeden a nevšimla si toho? Možná. To se mi stává. Zrovna když jsem si v hlavě sepisovala přiznání, kolem mě se štrádovala Nixi s toustem v tlamičce. Klidně, s hlavou nahoře, bez zrychlení. Měla jsem radost. Poprvé v životě mě před mým vlastním podezřením zachránil psík.
Jenže svědek, který chodí kolem jen občas, není žádný svědek.
Měla bych totiž přiznat, že ani já nejsem spolehlivý svědek. Ve sprše si umyju vlasy třikrát, protože si nejsem jistá, jestli už jsem šampon použila. Utěrku hledám po celém bytě a najdu ji v koupelně. Dělám věci automaticky, hlava mezitím jede úplně jinde a pak nedokážu přísahat, že jsem je vůbec udělala. Dřív to byl můj soukromý zvyk. Nikdo ho neviděl, nikomu nevadil a dalo se s ním žít. Jenže teď bydlím s tvorem, který dosáhne na linku a nikdy se nepřizná.
Už to nebyla náhoda
Pak přišel salám. Tři kolečka na lince, já pro máslo do lednice, pár kroků tam, pár zpátky. Salám byl pryč. Nixi ležela pod linkou, spokojená, ale neolizovala se. A tak rychlá zase není, říkala jsem si, i když na linku už dosáhne. Stála jsem s máslem v ruce a přehrávala si ty kroky. Došla jsem k lednici, otevřela, vzala máslo, zavřela, vrátila se. Nikde v tom nebylo místo na salám. Skoro nikde. Hlava mi jela na plné obrátky, deset věcí najednou, takže jsem mohla sníst cokoliv a vůbec si toho nevšimnout. Mozková mlha, nebo prostě příliš mnoho myšlenek. Tentokrát jsem nepodezírala psa. Podezírala jsem sebe a Nixi mě u toho nechala. Pro jistotu jsem otevřela lednici, jestli jsem salám omylem nevrátila k máslu. Nevrátila. Máslo jsem pořád držela v ruce.
Utěrka
Pak jsem umývala nádobí. Ruce ve vodě, hlava u zítřejšího seznamu věcí, které nesmím zapomenout. Utěrka ležela vpravo vedle mé ruky, tam, kam patří. A najednou se pomalu pohnula. Zastavila jsem se s houbičkou ve vzduchu. Tak a je to, pomyslela jsem si, mlha dorazila i do očí. Utěrka jela dál. Pak nebyla. A já viděla jen prchajícího psíka s ocasem nahoru.
Na utěrce nebylo nic k snědku. Nebyla na ní šunka, máslo ani nic jiného, co by stálo za krádež. Jen tam prostě ležela. A Nixi zjevně dospěla k názoru, že to je dostatečný důvod ji ukrást
K prádlu a ponožkám, které kvůli Nixi objednávám už skoro pravidelně, přibyly utěrky. Napsala jsem je na nákupní seznam. Jen u toho pořád váhám. Kupuju je opravdu kvůli ní? Nebo taky proto, že nějakou z nich jsem možná někam odložila sama a zapomněla kam? Odpověď snad raději ani nechci znát.
