Štěně Nixi: první dva měsíce, které mi obrátily život naruby

Ranní podpis smlouvy

Než začnu, sluší se představit, o koho jde. Nixi je moje border kolie, teď jí jsou čtyři měsíce. Přijela před dvěma měsíci z Komárna, přes čtyři sta kilometrů, jako dvouměsíční štěně, které tu první cestu zvládlo v naprostém klidu – jen s čumákem přilepeným k oknu, jako by si od první minuty dělala inventuru světa, do kterého jede bydlet. Od té doby jí patří byt, zahrada a většina mého času, o kterém jsem si dřív namlouvala, že patří mně.

Dneska ráno jsme si daly pac. Ne jen tak ledajaký – ten uměla za pár dní, bez větších komplikací. Tenhle byl slavnostní, na focení, ruka v tlapce, jako dva byznysmeni po podpisu smlouvy, kterou ani jeden pořádně nečetl. Ona po podání packy zívla a odešla se podívat, jestli náhodou nezůstalo něco dobrého v misce. Mně to nevadilo. Aspoň jedna z nás si tu chvíli může pamatovat jinak.

Den nula

Milá Nixi,

přesně před dvěma měsíci jsi poprvé vkročila do bytu, kde jsi nikoho neznala a nic nebylo tvoje – a přesto sis ho za pár hodin osvojila tak samozřejmě, jako bys tam bydlela odjakživa. Prošla jsi každý kout, očichala každou nohu od stolu, a tvářila se, že to všechno na tebe čekalo celé měsíce. Já jsem tehdy stála uprostřed a přemýšlela, jestli jsem na tohle vůbec připravená.

Dneska už ten byt není jen můj se štěnětem navíc. Je to náš byt, tvůj stejně jako můj, a já si na to zvykla tak rychle, že mi ani nepřijde zvláštní, když ráno vejdu do kuchyně a čekám, že tam budeš ležet přesně na tom místě, kde vždycky ležíš.

Územní spory

Doma na tebe čekaly dvě kočky, Míša a Richard, čtyři roky staré a zvyklé na byt, kde jim nikdo nekonkuroval. Míša to s tebou vyřešila po svém, jednou tlapkou, hned první den – žádné dlouhé vyjednávání, jen jasná zpráva, kdo tu bude mít poslední slovo. Richard zvolil diplomatičtější cestu: přestěhoval se na skříň a odtamtud tě sledoval s výrazem generála, který ví, že fronta se blíží, jen zatím nespěchá s rozhodnutím, kdy přesně kapitulovat. Pár dní jsme si pak hrály na tajné agenty s miskami granulí, protože jejich uraženecké hladovky se musely řešit, když ses nedívala. Dneska už si vás občas pletu, kdo koho honí – jestli ty kočky, nebo ony tebe. Nikdo z vás tří by nahlas nepřiznal, že vám to spolu funguje. Ale funguje.

Plán, který nikdo nečetl

Měla jsem plán, přiznávám. Harmonogram krmení a spánku, tři strany, barevně odlišené, s poznámkami pod čarou, jako bych se chystala k písemce z chovatelství. Nepřečetla sis ho, a upřímně, ani tě nezajímalo, že takový dokument existuje. Zato jsi mě naučila něco, co žádný harmonogram neobsahoval: vstávat v půl páté a jít rovnou ven, protože venku čeká svět plný věcí, které je nutné přičichnout dřív, než to udělá někdo jiný.

Na cestách

Vyrazily jsme spolu i na pár výletů – s obytnou dodávkou, na country festival, na návštěvu k jednomu staršímu psímu kamarádovi. Ukázalo se, že cestování ti jde stejně dobře jako všechno ostatní: nový prostor obsadíš raz dva, jako bys tam bydlela odjakživa, a hned si najdeš, co v něm rozebrat, ukousnout nebo aspoň důkladně prozkoumat. Domů se pak vracíme obě unavené, jen každá jinak – já z hlídání, ty z vyhrabávání děr asi do paralelního vesmíru.

Útok na misku

S jídlem to bylo od začátku dobrodružství samo o sobě. Nejdřív jsi u misky jenom seděla a koukala na mě, jako bych ti přinesla něco urážlivého, a musela jsem si k tobě sednout a předstírat vlastní nadšené žvýkání, aby ses odhodlala taky. Netrvalo to dlouho. Dneska stačí, aby se kdekoliv objevila jakákoliv miska, cizí, plná, ideálně obojí najednou, a jsi u ní rychleji, než stihnu domyslet větu. Všechno zmizí tak rychle, že mám podezření, že to ani nekoušeš, jen to odstraníš z existence, a tvaroh nosíš pak celý den na srsti jako důkazní materiál.

Šprtka na výcviku

K trenérce chodíme pravidelně, a jde nám to líp, než jsem čekala – teda hlavně jí. Umí sedni, zůstaň, přiběhni, lehni, a nově i „tač“, kdy mi čumáčkem ťukne do otevřené dlaně tak přesně a spolehlivě, že bych na to klidně vsadila peníze. Trenérka jí říká šprtka, a upřímně, sedí to. Sama jsem byla jako malá přesně taková – ta, co si o přestávce dobrovolně opakovala vyjmenovaná slova – takže je jasné, po kom to má. Nejvíc mě ale pořád dostává ten pac. Umí ho famózně, a i po padesátém opakování mě rozněží úplně stejně jako napoprvé – možná právě proto, že je to jediný náš trik, který nevypadá jako povel a poslušnost, ale jako gesto mezi dvěma, co si navzájem něco slíbily, i když to nikdy nahlas nevyslovily.

Žížala jako záloha

Minulý týden jsme byly na rybářských závodech, a tam jsi mi ukázala, že vodu miluješ ještě víc, než jsem tušila. Lítala jsi tam a zpátky podél celého břehu, jako by ses přihlásila do vlastní neoficiální kategorie závodu, a kdykoliv někdo vytáhl rybu, byla jsi u toho dřív, než stihl sundat háček, s nadějí, že ti kápne aspoň ocasní ploutev. Nekápla. Tak sis pomohla jinak: chňapla sis rovnou do kbelíku s návnadou a šlohla žížalu, s klidem někoho, kdo je přesvědčený, že si toho nikdo nevšimne. Lidi kolem měli evidentně větší radost z tebe než ze svých úlovků, a já se smála tak, že jsem přišla o hlas na zbytek odpoledne.

Vodítko na půl

Na procházkách se pořád učíme něco nového, a platí to pro nás obě. Ty se učíš, že ne všechno, co se hýbe rychleji než ty, je potřeba honit. Já se učím trpělivosti, hlavně u vodítka, které umíš překousat rychleji, než stihnu domotat uzel na konci. Cesta ke schránce, normálně cesta na pár minut, se s tebou snadno protáhne na půl hodiny – všude je nějaký keř, který si zaslouží pořádnou inspekci. Nikam nespěchám tak, jak jsem si myslela, že budu muset. A možná je právě tohle to nejcennější, co jsi mi zatím dala: důvod zpomalit, aniž bych to musela sama sobě zdůvodňovat.

Poslední kontrola dne

První noci u nás jsi usínala vedle mojí postele tak neklidně, že jsem se budila při každém tvém zavrtění, jestli je všechno v pořádku. Dneska spinkáš na svém pelíšku, packy nataženy, čumáček schovaný, jako by ti tam vždycky patřilo místo. Já se před spaním pořád zastavím a podívám se, jestli dýcháš pravidelně – ne proto, že bych se ještě bála, ale protože mi to přijde jako poslední kontrola dne, po které si teprve můžu jít lehnout sama. Jako by ten den bez ní nebyl úplně u konce.

Kdo koho vychoval

Naučila jsem tě sedět, zůstat, přiběhnout. Naučila jsi mě, že ticho, které jsem si roky hlídala jako jedinou jistotu dne, si klidně mohu nechat vzít – a ani nevím přesně kdy k tomu došlo. Naučila jsi mě taky čumět – jen tak stát na zahradě a dívat se na to samé, na co se díváš ty, protože nikam nespěchám a nic jiného se zrovna neděje. A naučila jsi mě, že věci, které jsem si dřív hlídala jako svoje soukromé, malé jistoty, se dají sdílet s někým, kdo o to ani nepožádal a stejně si je vzal – a že tohle sdílení je nakonec ta lepší verze klidu, ne ta ochuzená.

Nevím, jestli za rok budeš pořád překusovat vodítka, krást jídlo, kam dosáhneš, nebo si najdeš úplně nové způsoby, jak mě zesměšnit před cizími lidmi. Nevím, jestli si vzpomenu, jaké to bylo, než jsi tu byla, protože ten život mi teď připadá jako příběh o někom jiném.

Vím jen tohle: než jsi přijela, měla jsem plán, jak si tě vychovám. Dneska nemám tušení, kdo z nás dvou se vlastně vychoval víc, a přestalo mi na tom záležet. Ten pac dnes ráno jsem myslela vážně – ne jako trik, který umíš, ale jako to jediné gesto mezi náma, které nikdo nenaučil ani jednu z nás, a přesto mu obě rozumíme stejně.

Dva měsíce za náma. A ještě spousta dalších před náma.