Článek
Duševní nemocí údajně trpí až každý pátý Čech, přesto když nás zastihne něco jako úzkostná porucha, nevíme, co máme dělat.
Pokud je duševní nemoc opravdu tak častá, čekali bychom, že by byl nějaký obecně známý postup, jak se v takové situaci zachovat, jako třeba když máme chřipku a víme, že máme odpočívat, pít čaj a případně jít k obvodnímu lékaři.
Úzkostná porucha a panické ataky se mohou projevovat dušností, závratěmi, únavou a různými dalšími fyzickými projevy, které si lidé, kteří to zažívají poprvé, neumí správně zařadit. Povědomí o úzkostných stavech je tak zoufale nedostatečné, že spousta lidí hledá příčiny někde úplně jinde než v duševním zdraví.
O něco jednodušší je to pro ty lidi, kteří se pohybují na sociálních sítích a pravděpodobně na toto téma narazili. Pozitivní totiž je, že o tématu se zde hovoří stále více. Avšak dokud se to člověka bezprostředně netýká, nejspíše se do problematiky úplně neponoří. Lidé, které duševní nemoc postihne a žijí spíše bez internetu a sociálních sítí, pak často už vůbec nemají ponětí, že nejsou žádnou výjimkou a že ony fyzické projevy jsou právě ukazatelem duševní nemoci.
Lékaři, kteří přijímají akutní případy lidí, kteří jsou přesvědčeni, že mají infarkt nebo nemohou dýchat a přitom nevykazují žádnou z takových příčin jejich stavu, často ví, že se jedná o panickou ataku. U obvodního lékaře na vesnici se ale takto trefné diagnostiky často nedočkáme. Úzkostná porucha nám může znemožnit docházet do práce, ale například také jezdit autobusem. Bohužel právě až v tento moment lidé hledají pomoc, pokud už se tedy správně diagnostikovali. Hledají pravděpodobně psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta. Nehledě na to, že ve stavu nejhlubší úzkosti nebo deprese, se takové hledání provádí vážně těžko, na odbornou pomoc, zvláště pak na psychiatra, jsou dlouhé čekací doby. Kdo potom napíše lidem, kteří nemohou vstát z postele neschopenku?
Na sociálních sítích se dozvíme mnohé o duševních nemocích, dozvíme se, že jsou vhodné psychoterapie, správné dýchání, mindfulness, jóga a další pomocníci. Co ale dělají například ti staromódnější ze starších generací, ke kterým takové informace a rady zkrátka nedorazí?
Bohužel ani ten psychiatr vám s největší pravděpodobností mnoho takových rad neposkytne a asi to ani není v popisu jeho práce. Psychiatr vám může předepsat prášky na akutní pomoc, tyto prášky jsou ale návykové a nejsou dlouhodobým řešením. Pro dlouhodobější řešení na řadu přicházejí většinou antidepresiva. Při hledání psychoterapeutické pomoci pak můžeme zvolit takového, kterého nám proplatí pojišťovna, v opačném případě za sezení zaplatíme typicky kolem 1000 Kč. Při čemž se opět můžeme setkat s tím, že na takové setkání budeme čekat několik týdnů nebo i měsíců. Kvalita a zaměření terapií se různí, ale bohužel se může často stát, že pacienti mají pocit, že si jen povídají a terapie jim nepřináší žádné výsledky. Psychoterapeuti totiž nedávají příliš přímé rady, ale hlavně naslouchají.
Každopádně určitě existuje mnoho knih, center, neziskových organizací a mnoho druhů terapií, které mohou člověku, kterého úzkostná porucha postihne, pomoci. Problém ale je, že když tento stav zaskočí člověka nepřipraveného, jak tomu ve většině případů je, cesta za pomocí není úplně jasná a často velmi komplikovaná a zdlouhavá.
