Článek
Pravý polyesterový leopard.
Víte, tady je to takové hezké, upravené, voňavé, jako právě uklizený dům. Každý sedí na svém místě, má svůj talířek, mističku a hrníček.
Každý je učesaný, upravený a ví, co dělá.
Na poličce má minimálně dva červené tubusy, nebo alespoň ocenění či diplom z dětského tábora. A to se cení pane Mára, kolik nás takových je?
Prostě všechno šlape jak hodinky.
A pak se sem přiřítí jakýsi uragán, co udělá nepořádek, nemá ani místo, ani hrníček, natož talířek. Vlasy jak vichřice a všichni se modlí, Bože, ať už se to nevrátí, vždyť takový tu byl klid.
Ona…ona je snad blázen. Copak takhle se píše? Písmenka přece musí mít smysl a dovedete si vůbec představit co musí mít v hlavě, když navenek pustí jen zlomek a už tak je to kalamita a novinářská pohroma, která nezapadá do žádné rubriky.
Vím, jak se cítíte.
Dneska jsem poslušně čekala na zastávce MHD. Otočit se mě přinutil klapající zvuk lodiček v nepravidelném rytmu, sem tam škobrtnutí a nevěřila jsem vlastním očím.
Asi paní, nevím, jestli se tak narodila nebo to byl životní postoj, člověk už se dneska bojí něco pomyslet, natož říct.
Měla stříbrné otevřené lodičky, asi o 3 čísla větší, kdy rekognoskaci terénu prováděl před touto obuví každý prst jejího chodidla.
V březnu, jo? Chápeme se.
Velice hubené nohy, no spíš kosti obalené kůží, která právě dostala alergickou reakci na silonky a mírně otekla. Všemu tomu vévodil kožich zhruba o 5 čísel větší z pravého polyesterového leoparda, ze kterého v ohrnutém rukávu visela každá ruka. A nahoře nad celou tou parádou seděla hlava plná žlutých chemlonových kudrlinek, asi účes. Nevím, která barevná paleta to schytala, ale v celé své kráse se nacházela na každém očním víčku až po obočí, už v roztomilých jarních barvách jako zelená, oranžová, modrá v různých odstínech.
Těsně před příjezdem dopravního prostředku si elegantním hmatem vytáhla z kapsy kožichu igelitové rukavice na barvení vlasů, které si nasadila a celou dobu, kterou strávila v tomto dopravním prostředku, si střídavě líbala levou a pravou ruku.
Ano, nechám vám chvilku myšlenkový odpočinek.
Vstřebáváme to, už je to lepší.
Takže já vlastně vím, jak se cítíte.
Třeba je ta paní naprosto v pořádku, jenom zbytek světa je letadlo.
Ale víte co? Nechte mi ještě chvilku na sobě ten kožich z pravého polyesterového leoparda. Dík.
