Článek
Nový kolega s úsměvem a historií
Na pohovoru pan Jaroslav působil sympaticky – důchodce, kdysi podnikový technik, chtěl být opět aktivní. Věděl, že si už nevydělá jako dřív, ale chtěl být užitečný a chodit do práce. Přijali jsme ho s nadějí, že přinese stabilitu a zkušenost. První den byl v pohodě, přišel načas, uvítali jsme ho, dali mu pracovní úvod. Ale už druhý den jsme si všimli, že tempo je jiné. Kolegové čekali na informace, on držel štos papírů, pomalu se pohyboval mezi počítači.
Týden, který odhalil realitu
Za pár dní to už bylo jasné. Zatímco tým zpracoval deset zakázek denně, pan Jaroslav jednu. Ráno začal s organizací, zopakoval si seznam, udělal si čaj, popovídal… a když přišel odpoledne, stále měl před sebou první úkol. Tým se mu snažil pomoci, převedli mu menší úkoly, vysvětlili detaily. Ukázalo se, že technologie, změny v procesech a tempo „nastartované firmy“ je pro něj příliš. Vedoucí přišel s otázkou, zda je vhodné pokračovat. Pan Jaroslav odpověděl jemně: „Vím, že jsem to pomalejší, ale…“ A my jsme věděli, že „ale“ v tomto případě znamená „momentálně ne“.
Rozhodnutí, které to ukončilo
Po pár dnech jsme si sedli — kolektiv, pan Jaroslav, vedoucí. Sdělili jsme, že práce obsahuje prvky, které neodpovídají jeho tempu. A že bychom rádi našli jinou náplň – možná externí pomoc, možná rodinný podnik. Nabídl se, že odejde bez nároku na výpovědní dobu. Odešel v klidu. Z kolegů se vytratilo napětí, pan Jaroslav odcházel s respektem. A my jsme si odnesli jednu důležitou věc: dobrá vůle nestačí, musí být spojena s reálnými možnostmi.
Závěrem
Nešlo o selhání člověka, ale o nesoulad mezi pracovním tempem a realitou firmy. A i když jsme si vážili jeho ochoty, museli jsme uznat, že situace není dlouhodobě udržitelná.
