Článek
Dlouho jsem si myslela, že máme doma ideální rozdělení rolí
Když se narodila naše dcera Tereza, manžel byl nadšený. Po práci si s ní hrál na princezny, stavěl z kostek celé hrady a o víkendech ji brával na zmrzlinu nebo na hřiště. Všichni kolem mě chválili, jak úžasného tátu má. A měli pravdu. Dceru opravdu miloval a ona na něj nedala dopustit.
Jenže zatímco on si užíval ty nejhezčí chvíle, postupně jsem zjistila, že všechny méně příjemné věci zůstávají na mně. Já připomínala domácí úkoly, hlídala večerku, řešila návštěvy zubaře, uklizený pokoj i to, kolik času tráví s telefonem v ruce. Když bylo potřeba něco zakázat, většinou jsem to byla já.
Ze začátku jsem si říkala, že je to jen období. Jenže ono nikdy neskončilo.
Každé moje pravidlo měl někdo připravené zrušit
Nejvíc jsem si toho začala všímat kolem desátého roku dcery. Domluvily jsme se, že přes týden bude mobil odkládat v osm večer. Sotva jsem odešla do koupelny, manžel jí telefon zase podal.
„Nech ji ještě chvíli, vždyť je teprve večer,“ usmál se.
Podobně to bylo skoro se vším. Řekla jsem, že sladkosti budou až po večeři, a on jí cestou z práce přinesl koblihu. Domluvila jsem se s ní, že si nejdřív uklidí pokoj, než půjde ven. Manžel jen mávl rukou.
„To může udělat potom.“
Na první pohled to byly maličkosti. Jenže těch maličkostí byly desítky.
Najednou jsem měla pocit, že všechna pravidla vytvářím jen proto, aby je někdo jiný o pár minut později zrušil.
Dcera mi jednou řekla něco, co mě opravdu zabolelo
Jedno odpoledne jsem jí připomněla, že si má sednout k domácím úkolům. Povzdechla si a úplně bez přemýšlení odpověděla:
„S tebou je pořád jen nějaká povinnost. S tátou je aspoň sranda.“
Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekala.
Ne proto, že ji řekla dcera. Děti často řeknou něco, aniž by domyslely důsledky. Zabolelo mě, že vlastně měla pravdu. Manžel byl pro ni ten, kdo plní přání. Já ta, která všechno organizuje, připomíná a občas i zakáže.
Večer jsem si uvědomila, že pokud to tak necháme, jednou budeme mít nejen rozdílné role, ale i rozdílný vztah s vlastní dcerou.
Poprvé jsem řekla, že takhle už to dál nejde
Nečekala jsem, až bude další konflikt. Sedli jsme si s manželem, když dcera usnula, a poprvé jsem mu otevřeně popsala, jak se cítím.
Řekla jsem mu, že nepotřebuji, aby byl přísný za každou cenu. Potřebuji ale partnera, ne hodného strejdu, který přijde ve chvíli, kdy je všechno nepříjemné hotové.
Nejdřív se bránil. Tvrdil, že nechce být na dceru tvrdý a že si jen užívá čas, který s ní má.
Pak jsem se ho zeptala, kdy naposledy řešil domácí úkoly, ranní vstávání nebo zákaz telefonu.
Dlouho mlčel.
Nakonec přiznal, že tyhle věci nechával automaticky na mně, protože věděl, že je stejně udělám.
Rodiče nemusí být jeden hodný a druhý přísný
Nezměnilo se to ze dne na den. Manžel ale začal dělat malé věci, které měly obrovský význam. Když jsme se na něčem s dcerou domluvili, už moje rozhodnutí nepodkopával. Občas právě on připomněl domácí úkoly nebo řekl, že dnes se sladkost opravdu nekupuje.
Kupodivu to nijak nepoškodilo jejich vztah.
Dcera ho má ráda stejně jako dřív.
Jen už ví, že pravidla nejsou moje, ale naše.
A já jsem konečně přestala mít pocit, že jsem v našem domě jediným rodičem, zatímco vedle mě bydlí ten nejoblíbenější kamarád.
Protože dítě nepotřebuje jednoho přísného rodiče a jednoho, který všechno dovolí.
Potřebuje dva dospělé, kteří si navzájem nekazí práci a táhnou za jeden provaz.
