Článek
Běžný nákup, který se změnil v trapas
Bylo to v sobotu dopoledne, kdy bývá supermarket plný lidí a nervy napjaté k prasknutí. Stála jsem ve frontě u pokladny, když se ozvalo podrážděné: „Můžete pohnout, paní?“
Otočila jsem se a viděla mladíka s telefonem v ruce, který nervózně přešlapoval. Starší žena před ním, sotva o holi, se pomalu snažila naskládat zboží na pás. Když se jí jeden jogurt skutálel, mladík protočil oči a zvýšil hlas: „No to je fakt super, tohle je na celý den!“
Slova, která bodla
Stařenka zrudla a začala se omlouvat, že jí to nejde rychleji. V tu chvíli se už celá fronta dívala, nikdo ale nic neřekl. Kdo by se chtěl hádat kvůli cizímu člověku? Jenže mně v tu chvíli ruplo v hlavě. „Mladej, vy jste snad zapomněl, že i vy budete jednou starý,“ řekla jsem nahlas. „Až vám bude přes sedmdesát, budete taky pomalý. Ale možná nebudete mít tu smůlu, že vás někdo poníží kvůli tomu, že dýcháte.“
Trapné ticho mezi regály
Mladík ztuhl. Pokladní přestala markovat a všichni ztichli. Chvíli stál s otevřenou pusou, pak se rozpačitě otočil a zabručel něco o tom, že „spěchá“. Stařenka se na mě podívala s výrazem, který nešlo přehlédnout – směs úlevy a vděku. „Děvče, děkuju,“ řekla tiše. „Už jsem si zvykla, že si mě lidi nevšímají.“ Ta věta mě píchla víc než všechno předtím.
Omluva, která přišla pozdě
Když jsme vycházeli z obchodu, mladík mě doběhl. Řekl jen: „Asi jsem byl vůl. Nechtěl jsem jí ublížit.“ Přikývla jsem. V životě se může stát, že člověk vybouchne. Ale to, co se počítá, je, jestli má sílu to uznat. Stařenka mezitím pomalu odcházela s taškou v ruce. Na světle se její vrásky zdály o něco jemnější. Možná proto, že po dlouhé době někdo stál na její straně.
Lekce, která zůstane
Z toho dne jsem si odnesla jednoduchou věc: nemusíme se rvát, abychom něco změnili. Stačí říct pár vět, když to ostatní neudělají. A někdy i supermarket se může stát místem, kde se lidé znovu naučí obyčejné slušnosti.
