Článek
Šla jsem si koupit pár drobností do malého večerního obchodu u domu. Mléko, rohlíky, něco na večeři. Nic víc. Byl to jeden z těch dnů, kdy už člověk nemá energii řešit nic navíc. Fronta byla krátká, za mnou stál starší pán, který si tiše prohlížel leták s akcemi.
Když jsem položila věci na pult, pokladní si všimla, že nemám hotovost a chci platit kartou. Terminál zrovna nefungoval a ona to zkoušela znovu a znovu. Chvíli jsme mlčely, pak si povzdechla.
Poznámka, která neměla zaznít
„To je dneska samý problém. Lidi nemají drobný a pak se diví,“ utrousila nahlas, spíš směrem do prostoru než ke mně. Neřekla to vyloženě zle, ale bylo jasné, že tím míří na mě. V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Nestalo se nic dramatického, ale ten tón byl nepříjemný. Jako bych byla obtíž jen proto, že chci zaplatit normálně kartou.
Neozvala jsem se. Zaplatila jsem, vzala tašku a odešla. Celý nákup vyšel dráž, než bych chtěla, ale to mě vlastně trápilo míň než ta poznámka. Připadala jsem si trapně, ačkoliv jsem neudělala nic špatně.
Proč nás drobné věci dokážou rozhodit
Cestou domů mi to běželo hlavou. Proč mě to tak rozhodilo? Vždyť to nebyla žádná urážka. Jenže když člověk přijde unavený a slyší, že je „problém“, dotkne se ho to víc, než by čekal. Není to o tom konkrétním slově. Je to o pocitu, že vás někdo shodil jen proto, že stojíte na špatné straně pultu.
Uvědomila jsem si, jak málo stačí k tomu, aby se obyčejný den zlomil do nepříjemného. A jak velkou roli hraje tón hlasu. Jedna věta, která mohla zůstat v hlavě prodavačky, a nemusela jít ven.
Malé ponaučení, které si nesu dál
Neberu si z toho křivdu na celý život. Spíš drobnou připomínku, že i my občas utrousíme něco, co druhému zbytečně zkazí náladu. A že příště, až budu mít chuť si někde postěžovat nahlas, si raději vzpomenu na tenhle nákup. Ne všechno, co nás napadne, musí jít ven.
