Článek
Byla jsem v obchodě v době, kdy tam bývá největší nápor. Košíky narážely do sebe, lidé byli nervózní, každý si hlídal svůj kousek prostoru. Stála jsem u regálu s těstovinami a snažila se dostat k balíčku úplně vzadu. Vtom mi někdo nešikovně vrazil vozíkem do nohy.
Omluva, která nebyla samozřejmá
Otočila jsem se připravená na otrávené „promiňte“, nebo spíš na to, že se nikdo neozve. Místo toho přede mnou stála starší paní, viditelně nervózní. Hned se omluvila a začala hledat kapesník, jako by čekala, že jsem se zranila. Bylo vidět, že ji to mrzí víc než mě.
Řekla jsem jí, že se nic nestalo. Ona se usmála a přiznala, že má dneska špatný den, protože jde z nemocnice a hlava jí pořád běží kolem toho, co tam slyšela. Nebyla to výlev, spíš krátké přiznání. A pak dodala, že je ráda, že jsem na ni nebyla nepříjemná.
Věta, která zůstala v hlavě
Když jsme se rozcházely, řekla mi, že jí tenhle krátký rozhovor vlastně udělal den snesitelnější. A že někdy stačí, aby se na člověka někdo neusmál kysele. Ta věta mě překvapila. Nepřišlo mi, že bych udělala něco zvláštního. Jen jsem nereagovala podrážděně.
Zbytek nákupu jsem šla pomaleji. Najednou mi došlo, jak moc automaticky přejímáme nervozitu ostatních a jak málo stačí, aby se to otočilo. Nemusí to být velké gesto. Někdy stačí neudělat nic nepěkného.
Malá připomínka, která funguje
Od té doby si na tu paní občas vzpomenu, když se v obchodě někdo tlačí nebo je protivný. Ne že bych byla najednou zenový mistr. Spíš si řeknu, že možná nese něco, o čem nemám tušení. A že reagovat klidně není slabost, ale volba.
Ten den mi obchod nepřinesl žádné drama. Jen malou připomínku, že svět se nemění velkými gesty, ale drobnými rozhodnutími v obyčejných chvílích.
