Článek
Nepříjemné zastavení mezi regály
Šla jsem jen pro pár běžných věcí. Zaplatila jsem, taška v ruce, zamířila jsem ke dveřím. V tom se přede mě postavil člověk z ochranky, ruce založené, vážný výraz. „Paní, potřebujeme vidět obsah vaší kabelky. Jedna zákaznice řekla, že jste si něco schovala.“ Najednou jsem cítila, jak po mně přejí desítky očí. Nikdo nepřemýšlel, jestli je to pravda, všichni už mě soudili. „Klidně,“ řekla jsem. „Ale nic jsem nevzala.“
Prohlídka, která neskončila u mě
Ochranka otevřela kabelku a začala procházet věc po věci. Peněženka, telefon, klíče, balíček žvýkaček. Nic víc. Jenže v tu chvíli se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.
Za mnou se ozvalo pípnutí, jako když u bezpečnostního rámu někdo projde se zbožím s čipem. Ochranka se otočila. A tam – přímo za mnou – stála ta paní, která mě podle jejich slov „viděla krást“. V ruce tři věci, které evidentně zapomněla zaplatit. Ruce se jí rozklepaly, oči uhýbaly. „To bude asi omyl,“ koktala. Všichni pochopili. Ne já byla ta, koho měli prověřovat. Starší ochrankář se jen nadechl a řekl: „Paní, pojďte prosím s námi.“
A ta, co mě před chvílí osočila, šla bledá jak stěna.
Nešlo o satisfakci, ale o princip
Vedoucí prodejny se mi omluvil. Nabídl kupón, dárkovou kartu, cokoliv. Odmítla jsem. Nechtěla jsem nic. Jen jsem chtěla odejít bez pocitu, že jsem musela dokazovat svou nevinu. A přesto mě u dveří přepadl zvláštní klid. Ne proto, že se pravda ukázala.
Ale proto, že jsem si uvědomila, jak rychle se člověk stane terčem jen proto, že někdo jiný potřebuje zakrýt vlastní chybu.
