Článek
Ráno, které mělo být úplně obyčejné
Do práce jezdím autobusem už třicet let. Nejsem nijak náročná, jen si poctivě platím každou jízdu. Ten den jsem měla v peněžence hlavně drobné. Takhle to prostě někdy vyjde, člověk zaplatí v pekárně, dostane zpět mince, doma je vybere z kapes a najednou je jich plná hrst. Když jsem podala řidiči přesnou částku, podíval se na mě s úšklebkem, jako bych mu dala do ruky hrst kamení. „To si děláte legraci? Já nejsem výkupna kovu,“ utrousil nahlas, aby to všichni slyšeli. Lidé v autobuse se pousmáli. A já cítila, jak se mi svírá žaludek.
Jediná věta zastavila jeho posměch
Zvedla jsem oči a klidně mu řekla: „Ty mince nejsou pro zábavu. Můj táta je v nemocnici a já za ním jezdím každý den. Šetřím každou korunu, protože nevím, jak dlouho to všechno potrvá. Drobné sbírám, abych na ty cesty měla.“ Ticho. Řidič zbledl, jako by si uvědomil, že jeho vtip nebyl ani trochu vtipný. Podal mi lístek a tentokrát úplně tiše pronesl: „To mě mrzí. Přejete si sednout?“
Lidé se začali dívat jinak
Najednou se situace otočila. Paní sedící za mnou mě pohladila po rameni a nabídla mi, že příště můžeme jezdit spolu. Chlapík u okna se omluvně usmál. A já si uvědomila jednu věc: problém nejsou drobné, ale to, jak si lidé dovolí soudit, aniž pohnou hlavou.
Lekce, kterou jsem si odnesla
Cestou z autobusu jsem přemýšlela nad tím, kolik podobných situací člověk za život zažije. Kolik lidí si myslí, že když někdo platí drobnými, je automaticky chudý, pomalý nebo méně důležitý. Ale někdy se za obyčejným sáčkem mincí ukrývá mnohem víc – starosti, péče o rodinu, hlavně ale důstojnost, kterou si člověk musí bránit. A já jsem ráda, že jsem ji ubránila.
