Článek
Jak z příjezdové cesty vzniklo parkoviště pro cizí auto
Když jsem se před třemi lety nastěhoval do nového domu na vesnici, říkal jsem si, že mám konečně klid. Slušní sousedi, krásná ulice, žádné drama. Jenže to jsem ještě neznal pana Jirku od naproti – řidiče tělem i duší a hlavně člověka, který si potrpěl na to, aby auto měl neustále „po ruce“.
Začalo to nenápadně. Jednou si stoupnul ke mně na kraj příjezdu, prý narychlo přivezl nákup. Podruhé to bylo proto, že si potřeboval „odskočit“. Potřetí kvůli tomu, že „u něj před garáží není místo“. A pak už to byla rutina. Přijel domů, zaparkoval na mém pozemku a zmizel.
Zkoušel jsem všechno. Slušně poprosit. Upozornit ho, že mám úzkou cestu. Dokonce jsem mu posunul květináče, aby viděl hranici. Neviděl. Nebo spíš viděl, ale ignoroval. Prý že „to přece ničemu nevadí“.
Vadilo. A hodně.
Poslední kapka a plán, který jsem už nemohl vrátit zpátky
Jednoho pondělního rána jsem musel odjet do práce dřív. A samozřejmě – Jirkovo auto stálo přesně tam, kde nemělo. To už jsem ztratil trpělivost. Vzal jsem telefon, chtěl mu zavolat, ale pak mi bleskl hlavou nápad, který ve mně probublával už delší dobu.
Zaparkoval jsem těsně za něj. Tak těsně, že neměl šanci vycouvat. Klidně jsem zamknul auto, nasedl do služebního vozu a odjel. Ne do práce. Na týdenní školení mimo město, které jsem měl už dlouho v kalendáři a ani nešlo odložit.
A světe div se, týden byl klid. Tedy aspoň pro mě. Soused mi psal, volal, dokonce zkoušel kontaktovat mou ženu. Nejdřív naštvaný, pak prosebný, nakonec už skoro smířený. Přes den jsem měl jsem vypnutý telefon a nijak to neřešil. Nechal jsem to plynout.
Když jsem se vrátil, stál u plotu jak voják. A poprvé za celou dobu měl opravdu pokorný výraz. Řekl mi, že pochopil, že přeháněl. Že mu ten týden bez auta „otevřel oči“. No, možná oči úplně ne, ale nervy určitě.
Od té doby mám klid. A soused taky
Od té doby se Jirka drží svého pozemku jako klíště. Občas dokonce udělá krok navíc, třeba mi pomůže s popelnicí, podá mi balík přes plot nebo zamává, když ráno odjíždím.
Nikdy jsme si o tom týdnu nepromluvili do detailu. A vlastně ani nemusíme. On ví, že to přehnal. Já vím, že jsem to možná udělal trochu tvrdě, ale jediné, co na něj zabralo, byla pořádná lekce.
A sousedské vztahy? Překvapivě se zlepšily. Klidně si popřejeme hezký den, prohodíme pár vět o počasí. Jen parkování je od té doby tabu. A já konečně chápu, že někdy člověk musí udělat krok, který by normálně neudělal, jen aby si ostatní uvědomili, že hranice opravdu existují.
