Článek
Nenápadný záhonek, který rostl rychleji než cokoliv, co v něm zasázela
V našem nájemním domě máme společný dvůr, o který se staráme všichni. Tráva, lavička, pár kytek od každého. Jenže nová nájemní sousedka, paní Kučerová, se rozhodla, že společný prostor je jen „doporučení“ a že si ho klidně může přizpůsobit podle sebe.
Začalo to malým záhonkem u zdi. Nikdo nic neříkal. Jenže další týden už byl záhonek dvakrát větší a lemovaný betonovými dlaždicemi, které vzala bůhví odkud. A o pár dní později se najednou její úpravy rozrostly až do prostoru, který jsme využívali my včetně místa, kde jsme měli malý stůl a židličky. Když jsem se jí zeptala, proč nám překážejí dlaždice uprostřed dvora, odpověděla jen: „Potřebuju víc prostoru. Mám na to nárok.“
Když nepomohla domluva
Zkusila jsem to po dobrém. Že to je společný prostor, že by bylo fajn se domluvit. Ale sousedka měla jasno. „Kdyby Vám to vadilo, tak si to přesuňte. Ale já to nechám takhle.“A tím to podle ní bylo vyřízené. Když jsem se druhý den vrátila z práce, zjistila jsem, že paní Kučerová přemístila i náš zahradní stolek. Prostě ho odtáhla do kouta, aby měla víc místa pro své květináče. To už mi opravdu došla trpělivost.
Majitel přišel osobně – a nestačil se divit
Majiteli jsem poslala fotky. Přijel hned další den. Co viděl? Půlku dvora pokrytou cizími „úpravami“, zbytek zatlačený do kouta, lavička přestěhovaná k popelnicím. Majitel byl velmi přímočarý člověk. Pověsil na zeď oznámení o zákazu zásahů do společných prostor a osobně zaťukal na dveře sousedky. Co přesně si řekli, nevíme. Ale její zvýšený hlas bylo slyšet až na dvůr. Majitel odešel klidný. Ona zabouchla dveře tak, že se třásla klika. Do dvou dnů musela všechno vrátit zpátky. Majitel totiž zjistil, že její „úpravy“ jsou proti smlouvě, a varoval ji, že pokud nebude spolupracovat, bude to mít následky.
Nepočítala ale s jednou věcí
Když vracela dvůr do původního stavu, ukázalo se, že pod dlaždicemi je popraskaná dlažba, kterou poškodila. To byla poslední kapka. Majitel jí dal výpověď z nájmu. Paní Kučerová se pak další týden stěhovala. S velkým množstvím květináčů, truhlíků, dlaždic a věcí, které zabíraly půl dvora. A my? Konečně jsme si dvůr užili tak, jak byl původně určený – společně.
Moje ponaučení?
Někdy člověk nemusí křičet víc než soused. Stačí nebát se ozvat a ukázat fakta tomu, kdo má věci v rukách. A zahrada, která roste bez dovolení, často dokáže vyrůst i do pořádného problému.
