Článek
Krok do ticha
Na prahu starého archivu ve městě, kde už málokdo chodí, jsem si vybrala složku pro svou bakalářku. Chtěla jsem zmapovat proměny průmyslového města za minulého režimu – fotky, plakáty, osobní spisy. Nevěděla jsem, že mezi složkami najdu něco jiného. Něco, co nepatří do mého projektu. Jméno na seznamu. Pro mě symbol čistoty a čestnosti. A najednou podezření.
Jméno na řádku
Když jsem zvedla hlavu od papíru, zakolíbala se mi ruka. Na řádku stálo jeho jméno i datum. Můj otec – muž, který stál u tabule, učil nás, jak věci fungují a najednou jsem viděla, co pro mě bylo nemožné. A hned pod ním jeho žena – moje máma. Dva lidé, které jsem celý život znala jako upřímné. Teď se přede mnou rozvíraly stránky dokumentů – zápisy o hlídkách, názorech, výpovědích. Lidé, kteří byli jejich přátelé, najednou figurkami ve spisu.
Vnitřní zemětřesení
O tom večeru si budu pamatovat ticho. Jak jsem šla domů a přemýšlela. Původně jsem měla jen napsat práci – nakonec jsme napsali rodinnou historii. „Museli jsme“, říkali rodiče. „Pro tvoji budoucnost,“ dodali. Ale když jsem četla ty řádky, začala jsem pochybovat.
A když jsem vyložila před rodiče kopie archivních záznamů, nastalo ticho, dlouhé jako krajina za oknem v noci.
Co s pravdou?
Rodinná konverzace trvala do noci. Slova „vydírání“, „rozsudek“, „moc“ opakovali. Ale já už to viděla jinak – nebyla to jen nutnost. Byla v tom volba. A když si to člověk uvědomí, už to nejde vzít zpátky. A já stála mezi dvěma světy – tím, který jsem znala, a tím, který jsem našla.
