Článek
Posměšky kvůli důchodu, který sotva stačí
Jsem zvyklá žít skromně. Po zaplacení nájmu a léků mi moc nezbývá, ale umím si peníze rozložit tak, abych měla na vše potřebné. Nikdy jsem si nestěžovala. Když se na návštěvu staví vnučka, vždycky se těším, člověk v mém věku nemá mnoho blízkých, kteří by na něj měli čas. Jenže posledně mě její chování zaskočilo. Rozhlédla se po bytě, posadila se na gauč a s úšklebkem poznamenala: „Babi, jak takhle můžeš žít? To bych se zbláznila. Žádná dovolená, žádná zábava… jen přežívání.“ Zamrzelo mě to. Ne proto, že by nebyla pravdivá– ale proto, že nikdy nepochopila, že skromnost není ostuda.
Když život ukáže, že peníze nejsou všechno
Asi za tři týdny volala znovu. Tentokrát měla úplně jiný tón.Prý ji zkrachoval projekt, kvůli kterému si půjčila peníze od kamarádů. Úspory vyčerpané, účty v mínusu a k tomu se blížil termín na zaplacení drahé dovolené, kterou si objednala ve chvíli, kdy měla pocit, že svět jí leží u nohou. „Babi,“ začala opatrně. „Potřebovala bych půjčit. Jen na měsíc. Pak ti to vrátím.“ A najednou byla ta, kdo se mi smál, úplně malá.
Lekce, kterou jsem neplánovala
Seděli jsme spolu v kuchyni. Uvařila jsem čaj, aby se jí lépe mluvilo. Vysvětlila jsem jí, že já si celý život dávám pozor na každou korunu. Že nemohu riskovat půjčku, protože z mého důchodu bych ji těžko doháněla, kdyby se něco zvrtlo. A hlavně jsem jí řekla jednu věc:
„Víš, není důležité mít hodně. Důležité je, naučit se s tím, co máš, zacházet tak, aby ti to stačilo. A nesmát se lidem, kteří to dokážou.“ Mlčela. Poprvé opravdu poslouchala.
Co z toho vzniklo
Půjčku jsem jí nedala a ona to nakonec pochopila. Za pár dní si našla brigádu, začala řešit dluhy a dokonce mi později sama přiznala, že se stydí za to, jak se ke mně chovala. A já? Možná nemám velký důchod ani dovolené u moře. Ale mám sebeúctu. A někdy je to víc než štos peněz na účtu.
